Vítr naděje

Kapitola 15

„Maminko není to všechno kouzelné?“ rozplývala se malá Kája, hladíc své oblíbené selátko, které si hledělo raději chutné stravy v korýtku pod sebou a drbající dívenky, si ani nevšimlo.
„Ano. Škoda jen že tu s námi není Alex... Tedy tatínek,“ opravila se Nancy a smutně se usmála.
„To máš pravdu,“ přitakala dcerka, ale vypadalo to, že k tátovi zrovna téma stočit nechtěla.
„Mami?“ načala nesměle.
„Hm?“ zamručela máma na znamení, že poslouchá.
„My doma žádný zvířátko nemáme.“
Nancy se na dívenku zadívala a tázavě zvedla jedno obočí.
„Né!? Opravdu?“ předstírala překvapení. Kája se zamračila a matku pokárala, ať si z ní nedělá legraci.
„A co tomu teda říkáš?“ pokračovala ve snaze.



„Jako na co?“ tvářila se máma stále stejně nechápavě.
„Mamí!“
„Ne, ne a ještě jednou ne. Nestačí ti, že budeme mít na krku tvého sourozence? Až uvidíš kolik péče to dítě přináší, změníš názor, jestli se chceš starat o dalšího nesamostatného tvora.“
„Ale já jsem po tobě ještě nic tolik nechtěla jako nějaké štěně nebo kotě! Mamí!
„Nezvyšuje slečna nároky? Nemluvila jsi jenom o zvířátku? Kdybych ti měla zvíře povolit tak jedině křečka nebo nějakého mluvícího ptáka.“
„Tak to raději nic!“ rozhorlila se Karolína a zprudka se k matce otočila zády.
„Tak fajn,“ neodpustila si Nancy.



Kája byla nešťastná z matčiny odmítavé reakce a bála se, že s ní jen tak nepohne. Na znamení svého vnitřního pohnutí utekla k Miriam, která se starala o rozpustilé hříbě u ohrady. Nancy jen smutně zavrtěla hlavou. Neměla náladu na Kájiny rozmary. Vykročila podél ohrady, aby mohla při chůzi nerušeně přemýšlet. Měla poslední hodinu neuvěřitelně svírající pocit. Hladila své budoucí dítě, ale odtud vítr nevál. Rozhlížela se po kolem a snažila se rozptýlit svůj svírající pocit pohledem na dovádějící zvěř v ohradách. Moc to ovšem nepomáhalo. Nehledě na svou sukni se posadila ke kmeni blízkého stromu a zoufale vzdychla.



Však měla proč vzdychat. Zatímco Nancy si hovila na vlhkém vánku uprostřed malebné farmy obklopená dovádějící zvěřinou, její muž byl na mrazivém větru a dešti uprostřed lesní silnice obklopený drcenými auty a jejich tříští. Plazil se s velkými bolestmi v nohách od svého auta, netuším proč a kam. Byl zmatený. V hlavě a spáncích měl obrovský a bolestivý tlak a zmatek. Nedovedl si vybavit co se vlastně stalo a kde to vlastně je a kdo je. Zastavil se a zamyslel se. Nebylo to tak jednoduché, jak si myslel, a ani dostatečně moudré. Jakmile se soustředil na jakousi myšlenku, mozek zavzdoroval. Přesto ji dokončil. Pomocí pažních a ramenních svalů se posadil a sáhl si do náprsní kapsy zašpiněného saka. Nahmatal peněženku a vytáhl.
„Alexander Hawkins,“ přečetl pro sebe, protože měl oteklý ret skoro neslyšně. Vrátil ji prkenně nazpět a pomyslel si „Aspoň něco vím a vypadá to, že jsem nezapomněl ani číst.“ a zůstal chvíli ztuhle sedět.



Brzy se však unaven sesunul na záda. Pocítil pod sebou nepříjemně tvrdou silnici, která mu svou vlhkostí promáčela kvádr. Nedbaje na to oddechujíc ležel a dále se nepokoušel nijak pohybovat. Usnul...
„Miriam bylo to nádherné!“ děkovala upřímně Nancy a potřásala si s mladou dívkou rukou.
„Doufám, že Vaše návštěva nebyla poslední!“ zděsila se Miriam a těkala z Nancy na Karolínu pohledem. Nancy nemusela odpovídat, jelikož se vedle ní ozvalo rozhodné : „Přirozeně slečno Miriam!“ Znělo to naprosto nechápavě, jakoby šlo o naprostou samozřejmost.
Nancy se odevzdaně usmála a přikývla. Miriam se rozzářila a svou novou malou přítelkyni objala.
„Nechcete někam odvézt Miriam?“
„Paní Hawkinsová... Promiňte, N-Nancy,“ přemohla se Miriam, „Prosím Vás tykejte mi! Ke mě se to nehodí, ale přeci nebudete vykat někomu jako jsem já,“ zarděla se.
„Miriam, právě ty si zasloužíš nejvíce lásky a obdivu,“ odpověděla vážně Nancy. „Ale budu ti tykat jedině v případě, že mi to budeš opětovat.“
Miriam zčervenala ještě víc a zašeptala rozpačité Děkuji.



„A chceš tedy někam hodit? I kdyby to nemělo být po cestě?“ opakovala svůj předchozí nezodpovězený dotaz.
„Ne, já... Bydlím tady. Ten malý domeček vzadu na pozemku je moje „chaloupka.“ Příště vás obě dvě zvu na čaj,“ usmála se a na vysvětlenou tiše dodala : „Mě ten pozemek patří.“
Kája na ni koukala s otevřenými ústy, dokud ji stejně překvapená Nancy nevyzvala k nástupu do auta.
„Tušila jsi, že ji ta farma patří?“ ptala se vyjeveně Kája v autě Nancy a úplně na tom zapomněla na svůj truc díky domácímu mazlíčkovi.
„Když o tom přemýšlím, často to naznačovala, ale nenapadlo mě to.“
Zbytek cesty auto „provoněl“ Kájin monotónní hlas, když mamince vzrušeně popisovala všechny kouty a zákoutí stájí a vyjmenovávala svá nejzamilovanější zvířátka. Oddechnout si s úsměvem na rtech mohla Nancy až v garáži.



Alexander se již neprobudil na nepřívětivé asfaltové podložce, ale na poměrně měkčí nemocniční matraci. Víčka skoro nemohl jak je měl zalepené. Bolest v hlavě už se zdála slabší, což ho naplnilo optimismem, který se ztratil v okamžiku, kdy hlavu zkusil nadzvednout, aby se zalepenými oči mohl podívat, kde že to vlastně je, a usmát se, protože uviděl v blízkosti něžnou dívčí ruku.



Raději hlavu zase položil a úsměv mu zmrzl v okamžiku, kdy se pokusil zavrtět. Nohy měl necitlivé a prosil Boha jen o to, aby nebyl ochrnutý a aby zase brzy viděl Nancy...
Nancy!
„Nancy!“ snažil se vykřiknout, ale z úst mu vyšla jen nesrozumitelná sbírka zvuků.
„Tak už jste se nám probudil. Zrovna jsem vám přišla vyměnit obvaz na hlavě,“ usmála se líbezně sestřička, kterou nazýval tou svou spásnou ručkou.
„Já... Musíte zavolat... ženě,“ vydechl ztěžka, ale moc rozumět mu nebylo.
„Nesmíte se moc namáhat. Máte za sebou pořádnou srážku a pár týdnů Vás bude pekelně bolet hlava,“ umravňovala ho sestra.



„Zavolat,“ soustředil se Alex na to důležité slovo. Děvče konečně zachytilo natolik, aby porozumělo a aby pacient měl klid na duši, dodala :
„Nebojte. Příbuzným budeme volat dnešní den. Dalo nám hodně zabrat, abychom vám zachránili nohy a na telefonování dřív čas nebyl.“
Po ještě pacientovi zkontrolovala postel a odešla.
Alexander, uklidněný jejími slovy, se už dál na nic nesoustředil a raději opět tvrdě usnul.



„Prosím tě hlavně Marii neříkej nic o tom, že jsem se vrátil!“ naléhal snad po sté Sebastian.
Nancy kroutila nad jeho nervozitou nechápavě hlavou a asi po sté opakovala : „Ale proč?!“
„Slib mi to!“ Vždycky se z otázky vykroutil tak šikovně, že Nancy nemohla už dále naléhat, aby přitom nedonutila jeho horkou hlavu k výbuchu a pokorně mu to nakonec slíbila.
„A proč nepřijedeš osobně na návštěvu jak jsi slíbil? A jak mám vědět, že zase neutečeš?“



„Neuteču,“ řekl rozhodným a přesvědčivým hlasem bratr a bral to za vynikající ukončení hovoru. Sluchátko bylo hluché.
„Proč musí vždy odpovědět jen na polovinu nebo jen jednu podanou otázku!“ zlobila se Nancy a zavěsila sluchátko zprudka zpět na přístroj. Zůstala na místě a nakvašeně vydechla. Všechny ty tajnosti jí lezly pěkně krkem. Nechápala, proč je tak důležité, aby její kamarádka nemohla vědět, že se její bratr opět vrátil domů. Připadalo jí to strašně podezřelé, ale žádnou špatnost si nechtěla připouštět.



„Mami, už jsem doma!“ ozvalo se s předsíně. Následovala tvrdé a dobře známe žuchnutí školní a už tolik nesnášené tašky.
„Pan učitel se tě ptá, že jestli prý přijdeš na třídní schůzky, tak že s tebou chce probrat můj postup ve škole,“ oznámila jen tak mimochodem a už chtěla pokračovat, když ji Nancy přerušila :
„Jaké máš chování?“
Zaražená Kája pokrčila rameny a stručně řekla, že nezlobí, že se může zeptat Sama.
„Jaké máš známky?“
„Jedna až dvě. V průměru,“ neodporovala odpovídat stále pomatená Kája.
„Tak co chce řešit?“ řekla už spíš pro sebe Nancy a nadzvedla posměšně obočí. Kája si její nepřítomnosti nevšimla a opět pokrčila rameny.



„Spíš tě chce vidět. Je v posledních týdnech strašně smutný a zamlklý. Tedy do té míry, do které může učitel být zamlklý. To je ale jedno. Raději tam nechoď. Spíš jsem se chtěla zeptat, jestli jsi konečně došla k závěru v tom svém neustálém přemýšlení o koťátku,“ vydechla dychtivě, když odstranila pro ni tak zbytečné téma, jaké pro ni představoval třídní.
„Nu, u konce ještě nejsem,“ odbyla ji bezcitně máma a obešla svou zaraženou dcerku, jakoby se nechumelilo. Avšak ono chumelilo...
„Kájulko!“ ozvalo se za chviličku od vstupních dveří. Karolína se ani nepohnula a zůstala trucovitě na místě. Ani neodpověděla.
„Sněží!“ zaznělo zase. Pro Káju tohle byla mnohem zajímavější a pobízivější informace, aby Nancy prozatím odpustila její nepřístupnost a bez okolků se rozběhla za mámou.



Když vtom zazvonil telefon.

Sebastian seděl za jídelním stolem a sledoval svého nového spolubydlícího, jak kuchtí večeři. Byl ti divný chlapík. Příjemný a zároveň hrozně nevypočitatelný. Sebastian nikdy nevěděl, jestli na něj může promluvit bez toho, aby se ten chlap nerozbrečel. Vařit ovšem uměl a rád se podělil s večeří vždy s mladým Jonesem, a protože byl tolik uzavřený, nemusel si Sebastian vymýšlet různé výmluvy, aby nemusel s tím učitelem nikam ven.



Sebastian totiž nechtěl chodit vůbec nikam. Od svého nastěhování, provázeného ohlížením, jestli se sousedka nevyskytuje kolem, nevyšel z bytu, aby nedal příležitost k té smůle, že by mohl potkat svou starou lásku. Myslel si, že až se vrátí, že bude mnohem lehčí ji poprosit o odpuštění a nabídnout sňatek. Jeho plán trochu zkomplikovala skutečnost, že byla samoživitelkou jejich malého společného synka. Opuštěné matky se usmiřují mnohem hůře než opuštěné přítelkyně.
Vstal a začal přecházet po pokoji.
„Důležitá je situace a taky nálada... Jak mám najít romantickou a přitom náhodou situaci, bez toho abych ji na ni pozval, protože to by mě mohla odmítnout, a přitom dostihnout její nejlépe výbornou a milostnou náladu?



„Večeře,“ ozval se z kuchyně jako vždy stručný spolubydlícího hlas. Sebastian se vzdal. Netušil jak jinak vyřešit svůj problém, než vyžádat pomoc bez sestra. Chtě nechtě se jí bude muset přiznat. Jejího odmítnutí se bál méně a že by ho vyzradila i v tom případě, o to strach neměl. Teď jen, ať se vhodná příležitost vyskytne aspoň v tomhle případě.
Jeho poslední přání se mu splnilo v té chvíli, kdy dosedl k až přehnaně zdravě vypadajícímu salátu, a zazvonil mobil.

Jeee, doufam, že bude Alex v pořádku a jinak myslim, že kotě určitě přijde

Ode mně už komentík máš na zeleným... já to kotě neci v tom příběhu, nedovol jim všechno xD

No nevim, jestli si toho někdo všimnul...ale na tý jedný fotce sem si všimla vybaveníčka pro kočku v bytě (aspoň tedy pelíšek)

Aaaa, sem to věděla

ACH JO, ja kdyz si vzpomenu na toho svyho mazla... fakt, ze bych ji ho nepovolila at je aspon nejaky dobrodruzo

Už se těšim na další dílek =)) což mi připomíná...už tam dlouho nebyl Sam

Kapitola 16

Kolem dvou ponuře vypadajících sedících postav pobíhalo plno sester, doktorů, pacientů chodících na záchod nebo do sprch i hloučků civilistů. Avšak pro Nancy a Sebastiana jakoby se čas zastavil.
Když se pomalu stmívalo, začal se pohyb na chodbě uklidňovat, až kolem poletovaly jen štíhlé sestřičky a sourozenci měli klid si trochu popovídat, bez toho, že by na sebe museli křičet.
„Jak dlouho ještě budeme čekat?“ zaskřehotala Nancy. Za těch několik hodin nepromluvila žádného slova, takže se jí teď draly na jazyk dost špatně.
„Doktor povídal, že máme mít strpení a vyčkat jeho příchodu,“ pokrčil rameny Sebastian, jenž měl myšlenky zcela někde jinde.



Doba, kterou tu už byli, mu nepřišla přespříliš promarněná, i když ho dost tlačily půlky a záda měl celá ztuhlá. Promýšlel, jak by sestře bez následků sdělil své tajemství. Tady v čekárně byla nejvhodnější chvíle. Byli sami a měli hodně času. Chystal se již otevřít pusu, když Nancy opět promluvila. Tentokrát již po odkašlání zcela zřetelně.
„V tu dobu, kdy jsem byla na farmě, mě někdy přepadal stísňující pocit. Říkala jsem si, jak je to hloupé. Zažila jsem krásné chvilky, když jsem tě objevila a farma ve mě budila takový optimismus. Teď už samozřejmě vím, co mé srdce tísnilo,“ svěsila nešťastně hlavu.
„Nancy, netrap se! Já si myslím, že Alex patří k lidem, kteří když už se vysekají, tak to umí uřídit. Tvůj manžel má neobyčejně tuhý kořínek. A drsnou paži...“ zamumlal si pro sebe a bezděky si promnul čelist. Usmál se nad tou vzpomínkou... Nancy si ničeho nevšimla, zvedla hlavu, odhrnula si vlasy a na bratra se vděčně usmála.
Když chtěl Sebastian zkusit opět štěstí a začít o Marušce, ani tehdy mu to nebylo dopřáno. Nancy vyskočila na nohy a vyčkala příchodu přicházejícího mladého doktora.



„Promiňte! Velmi se omlouvám, že jsem Vás tu nechal čekat tak nekřesťansky dlouhou dobu, ale musel jsem okamžitě k sestře. Rodila. Tedy rodila doma. Porodník nejsem, ale ona říkala, že když už má za bratra lékaře, že ho chce mít aspoň u svého porodu. Prý spolehlivý dozor,“ zasmál se upřímně. Pak sklapl a uvědomil si, že stojí před ženou, která si je nejistá životem svého milovaného protějšku a jen dodal : „Omluvte mi můj úbor. Spěchal jsem za Vámi a nestačil jsem se převléci.“ Pak vyšel ke dveřím, proti kterým celou tu dobu seděli. Sebastian je následoval.



O několik hodin dříve

Kája vyšla smutně ze dveří třídy, žďuchána spolužáky, kteří si nedočkavě razili cestu ke skříňkám. Vyučování zrovna skončilo, avšak pro malou Kája ani pořádně nezačalo. Celé 4. hodiny si nezapsala jediný zápis a většinu času nikoho neposlouchala. Sam byl nemocný, takže ke všemu byla na své trápení úplně sama a jediné co ji těšilo, byla představa, až se uvidí s babičkou, která jediný její úzkost chápala.
Hned u vrátnice u madam Pinochi postávala stará vitalitní žena s jiskrou v oku, zabrána do zaujatého rozhovoru s vrátnou.



„Ahoj babi,“ upozornila na sebe mdle vnučka a přišourala se až k ženám.
„Kájo!“ vydechla překvapeně Diana. Asi ve víru hovoru nečekala příchod očekávané Karolíny. Avšak měla tolik slušnosti, že se nezatvářila zklamaně a naopak se na Káju zeširoka usmála.
„Kájulinko! Ty vypadáš jako boží umučení! Neboj se a nesmutni! Táta bude v pořádku. Alexander má pořádně tuhej kořínek,“ mrkla na ni.
„Máma už volala?“ zvedla hlavu s jiskrou v očích holčička a čekala dychtivě na odpověď. Babička se však trošku nervózně ošila a ztěžka řekla : „To ještě ne, ale já to cítím ve svých starých kostech.“
Toto prohlášení Káju příliš neuspokojilo. Na babiččin odhad se dalo spoléhat stejně jako na šneka, který slíbí, že přijde na návštěvu včas.
„Pojď, půjdeme domů,“ rozhodla Diana po chvilce stísněného ticha, rozloučila se se svou novou přítelkyní madam Pinochi a společně se s dívkou rozešla do své chaloupky.



Dřevěné stavení bylo brzy provoněno nádhernou vůní guláše a čokoládového koláče.
„Mám pro tebe velmi žhavou novinku Kájo!“ ozvalo se z kuchyně.
„Já žádné zvonění telefonu neslyšela,“ odpověděla zmateně Kája.
„Ty taky nemyslíš na nic jiného než na svého tátu. Je to hrozně krásné, ale věř, že Alexander je v pořádku. Cítila bych se hůř, kdyby s ním bylo něco vážného. Já už to tak umím vycítit. Tak se uklidni, teď se najíme a já ti řeknu něco, co se sice netýká tvého otce, ale bude tě to hodně zajímat,“ dokázala ze sebe vystartovat Diana, když šla s jídlem ke stolu, ke kterému se Karolína zatím přiloudala.



„Už totiž vím, proč se ti jednu dobu Sam tolik vyhýbal,“ vyhrkla ze sebe neočekávaně Diana po své první lžičce.
„Cože?“ vykulila nevěřícně oči Karolína, „Jak to můžeš vědět?“ Jí samotné se to nepodařilo vykoumat za těch spoustu týdnů, takže přirozeně nemohla uvěřit, že by to mohla zjistit babička, která ho skoro nezná.
„Madam Pinochi," mrkla na vnučku šibalsky, čímž jí odpověděla na jednu z otázek a tajemně pokračovala : "Nechápu proč se za to styděl,“ zavrtěla hlavou a po očku sledovala Kájiny reakce, když schválně prodlužovala své vyústění.
„Babi přestaň s těmi svými vtipy a řekni mi všechno co víš!“ pustila se do ní rozčílená vnučka a rázem zapomněla na svého ubohého tátu.



„Sam je sirotek. Je z dětského domova,“ slitovala Diana.
V tu krátkou chvíli, kdy to paní Jonesová vypustila z úst, děvčeti zapadlo do sebe tolik tajemství, že vzrušením málem rozbila porcelánový talířek.

Alex zrovna spal, když do jeho pokoj byl obohacen o tři další stíny.
Nancy hned jak manžela spatřila, klekla vedle postele nedbaje na dva muže, kteří byli s ní. Svůj držený pláč již nemohla věznit dále ve svém nitru a potichu se rozplakala. Sebastian chvíli milostivě počkal, až si sestra trošku uleví a pak ji něžně pozvedl na nohy. Ta se k němu otočila a vášnivě ho zmáčkla. Potřebovala se někoho chytnout, mít někoho při sobě a z odvážně manželky se stala křehká milující žena.



Pan doktor Jenkins neříkal vůbec nic. Pacientova manželka mu až příliš blízce povahově připomínala jeho družku, takže měl pochopení a své trpělivé čekání si obohatil myšlenkami na ni.
Nakonec se Nancy svého bratra konečně pustila, otřela si vlhká víčka a statečně se narovnala. Stále se obávala nejhoršího, i když věděla, že její manžel je stále na živu. Ovšem nic jiného se od toho děsného telefonátu bohužel nedozvěděla.
„Váš muž žije a troufám si říci, že ho brzy budete mít doma,“ oznámil stručně s úsměvem doktor.



Nancy na něj vykulila oči a červenajíc se zamumlala : „To jste nemohl říct trošku dřív?“ Cítila se velmi trapně.
„Bylo to nádherné,“ přiznal upřímně doktor a znovu odkryl své neobvykle bílé zuby.
„Ovšem ještě chvíli tu být musí. Má silný otřes mozku a slabou amnézii.. Co se týče nohou, má zlomenou holenní kost a rozdrcený kotník, ale není čeho se opravdu bát Všechno se vyvíjí zázračně dobře,“ poskytoval zvolna doktor informace tak, aby to žena postiženého přirozeně vstřebávala a když skončil, dodal : „Kdyby jste chtěla, mohu ho probudit.“
„Ne! Jen ať spí!“ řekla Nancy rozhodně, „Sice netoužím po ničem jiném než si s ním promluvit už několik hodin, ale nechci, aby se zbytečně díky mě budil a namáhal.“
„Když ho ovšem neprobudím, tak má žena bude v ohrožení života,“ usmál se potutelně doktor.
Když na něj oba sourozenci nechápavě upřeli zrak, tak nabaživse uspokojení objasnil : „Moje žena je jeho ošetřující sestra a prý že si pan Hawkins už tři dny nepřeje nic jiného než Vás spatřit.“



Když tedy Nancy pociťujíc štěstí povolila k Alexově probuzení, doktor se chopil řemesla. Chvilku trvalo než se podařilo spáče přivést k bdění, avšak když sebou trhl a otevřel ztěžka oči a uviděl Nancy, nikdo jejich společného rozhodnutí nelitoval.
„Nancy! Lásko!“ rozhovořil se hned. Nancy se začala se slzami v očích smát a všechny pochybnosti, že je její manžel opravdu v pořádku, zmizeli, když se na ni Alex podíval svými nádherně tmavýma očima.

Motor auta spokojeně vrčel... Nebo spíše Nancy připadal ten zvuk spokojený a příjemný. Stejně libě se jí zdálo hučení studeného větru, který se proháněl na zasněžených pláních mezi poletujícími mohutnými vločkami. Nancy prostě nádherné přišlo úplně všechno. Byla tmavá noc, něco kolem 22. hodiny a ona se vracela se svým bratrem domů. Zajímavé bylo, že to nebylo tak daleko. Myslela si, že Alex je v Německu. Samozřejmě, že měl být v Německu, ale nemocnice, ze které teď jeli, byla pár desítek kilometrů od hranic The Valley – jejich domovského města. Vrtěla nad tím hlavou a slibovala si, že nezapomene se na to zeptat muže, až ho zase uvidí, na což se těšila víc než na cokoliv dražšího.



„Nancy? Chtěl bych ti něco důležitého sdělit,“ ozval se vedle ní hluboký hlas Sebastiánův, kterého vypustila v tu chvíli z hlavy, takže se na něj trošku překvapeně zadívala. Muž jí však pohled neoplatil a nepřestával se soustředit na zasněženou cestu před sebou.
Mlčela, jen zamručela na znamení, že poslouchá.
„Pamatuješ na toho muže, který Marušku opustil, když otěhotněla. O čemž samozřejmě nevěděl,“ zeptal se jakoby mimochodem a svou poslední větu dodal v bezvědomé obraně.
„Jistě, že si toho idiota pamatuju,“ ulevila si Nancy a podívala se z okna. Najednou se však zprudka obrátila na bratra : „Jak můžeš vědět, že to nevěděl?“ optala se podezřívavě a zahrnula ho dalšími otázkami dřív, než mohl cokoliv říct : „Proč s tím začínáš a proč si myslíš, že by na tom něco změnilo to, že o dítěti nevěděl? Opustit takhle ženskou, která ho milovala, je hnusné i bez jakéhokoliv opodstatnění!“
„Nancy klid!“ Sebastian byl nucen se na Nancy podívat, aby si dodal odvahy ji prozradit něco dál. Byl z toho rozzlobená víc, než si dokázal představit Marii.
„Já... To jsem byl já...“



Sebastianova věta visela ve vzduchu ještě asi dalších pět kilometrů jízdy. Jones měl pevné nervy, ale to strašné mlčení pro něj bylo tak zničující, že se neudržel a vykřikl : „Do prčic, tak na mě aspoň řvi!“ a znervózněn se opřel o sedadlo.
„Co mám říct?“ zaslechl tichou otázku. Byl nesvůj, když se Nancy chovala tak nepředvídatelně. Zdála se mu zraněná a ubohá, když se ho takhle ptala.
„Je to má nejúžasnější přítelkyně. Přísahala jsem si, že až toho ubožáka potkám, že mu vypráším kožich a zakážu mu bez následků na svědomí žít,“ usmála se trpce. „A teď zjistím tohle... Toto řešení mě nenapadlo i v těch nejfantastičtějších snech.“



„Chci si ji vzít,“ zaúpěl Sebastian. Měl strach, že mu srdce žalem pukne v hrudi. Ztrácel všechnu naději na vyspravení svých příšerně bláznivých a krutých činů. „Cítím se tak bezradný! Nancy bez tvé pomoci jsem ztracen!“
Nancy ho chtěla z počátku ve své vině vymáchat a když si uvědomila velikost jeho slov, chtěla ho vyrazit, vykopnout někam daleko, kde by se na něj nemusela dívat, ale tahle počáteční zlost zmizela stejně rychle jako nastoupila a sestra se z citem obrátila na svého zoufalého bratra.

„Babi to je fantastické! Mohli bychom ho adoptovat!“
„Karolíno bylo snad i lepší, když jsi mlčela,“ zaúpěla Diana. A knihu, kterou si snažila beznadějně číst, poraženě sklapla.



„Že já ti to jenom prozrazovala! Hlavně mu to neříkej!“ obrátila se na vnučku s nataženým prstem.
„Proč bych neměla?! Je to snad i lepší než kdyby měl nějaké rodiče. Takhle můžu mámu přemlouvat tak dlouho dokud nepovolí, ale každopádně se to dá zařídit! Kdyby Sam byl obyčejným synem, nikdy bychom si ho adoptovat nemohli!“
„Kájo to není všechno tak jednoduché! Samuel přeci není obyčejný pejsek bez domova. Sam má vlastní úsudek, vlastní tužby...“
„Sam si jistě nebude přát nic jiného, až mu to řeknu,“ tvrdila neoblomně holčička a obsadila místo na sedačce, které bylo ještě pečlivě zahřáté od její pramatky. Měla v sobě tolik pozitiva a adrenalinu, že nevěděla, kam si svou energii vlastně má vybýt.



„Tomu tak věřím. Kdyby se chtěl přidat k tvé rodině jako tvůj bratr, jistě by ti to neřekl už dávno,“ poznamenala uštěpačně Diana.
„Styděl se, to je jasné!“ odbila ji Kája a pokračovala ve svém přerušeném monologu. Přes její zvučný hlas Diana přeslechla málem i telefon. Zalezla do kuchyně, kde měla druhou linku a kde nemusela vnučku poslouchat. Brzy na to se vrátila a zvolala :
„Spása je tady! Maminka čeká před domem! Volala, protože si myslela, že by tě mohla probudit. Ty a spát!“ babička zavrtěla odevzdaně hlavou a odebrala se ke dveřím.
„Dceruško! Štěstí, že jsi tady!“ objala Diana upřímně Nancy, která se třásla před dveřmi.
„Kdo je to?“ nezapomněla se ještě rychle a nenápadně zeptat, když zahlédl tmavou postavu za svou dcerou.
„To je tvůj syn mami,“ odpověděla Nancy jako by nic, obešla zaraženou matku a vyšla vstříc teplu a nekonečnému vodopádu slov ozývajících se z pokoje.
„Sebastiane,“ Diana už dlouho nebyla tak vážná a překvapená. Většinou ji nedokázalo zarazit zhola nic. Nyní však stála před dveřmi pohlížejících do očí svého ztraceného syna.



„Mamí!! Jak je tátovi!“ vyhrkla Kája, jenž se ztratila v matčiném objetí.
„Drahoušku, jak to že nejsi v posteli? Ty už tu babičku vůbec neposloucháš!“ pokárala máma Karolínu a pohladila ji po temeni. „Tatínek je v pořádku. Zuřivě se po tobě vyptával, ale moc mluvit nemohl, protože je ještě moc slabý. Pozdravuje tě však a velice se na svou holčičku těší,“ vyprávěla Nancy nedočkavému dítěti, které bylo slovo od slova jasnější.



„Já mám proto tebe také skvělou zprávu!“ i přesto, že se dozvěděla tolik dobrého, nemohla Kája zapomenou to, co jí natolik času udělalo šťastnou a babičku na stejnou dobu mrzutou.
„Sam! Sam je z dětského domova! Víc co to znamená?“ Kája byla tak veselá a rozčilená, že si dále maminky už nevšímala, létala po sedačkách a vykřikovala tři stále stejná slova : „Můj bratr Sam!, Můj bratr Sam!“
Nancy zesinala, zapotácela se a omdlela.

Když se probrala a promnula si oči, zjistila že je v posteli, zakrytá až po bradu v příjemně chlupaté dece. Vedle ní seděla ustaraná stará tvář s vrásčitým čelem starostí. Nancy se pomalu usmála a dřív než Diana stačila cokoliv říct, ztěžkla promluvila : „Už je mi dobře. Jen je toho na mě moc.“ Nahmatala matčinu ruku a něžně ji stiskla.
„Všechno je vlastně tak, jak má být....“ a poprvé za spoustu dlouhých let pokojně usnula.

Juj, tak to o tom Samovi sem teda netušila doufam, že se o tom ještě víc rozhovoříš a jinak sem ráda, že bude Alex v pořádku, teď ještě se dozvědět to jeho plánovaný překvápko, před tim, než se to takhle zvrtlo... a Marušce se Sebastianem samozřejmě držim palce i když se to před tim takhle zkomplikovalo

Alex se pomalu zotaví a na překvápko zapomene. JO! Tak to vidím já xD A doufám, že se po Sebastiánovi ještě sestra vrhne xD Že by ho svalila tím jjím břichem? Ne už toho nechám, ať se nesvalím ze židle, dneska až moc hyperaktivity.

Epilog

Alex hleděl tiše z okna a neodpovídal. Nancy stála trpělivě v rohu a čekala. Myslela si, že už je dostatečně silný natolik, aby tolik informací opravdu snesl. Nepochybovala o tom, že pro něj všechno bylo velkým šokem, ale to by bylo i kdyby byl zcela zdráv. V hlavě ji šťouralo nepatrné semínko pochybnosti o tom, jestli bylo zcela rozumné na něj vybalit minulost, kterou před ním roky tajila a zároveň mu prozradit něco tak závažného, jako že má o 2 děti více než věděl do svého odjezdu z Německa. Nancy se ovšem stále nedozvěděla, jak je možné, že neleží v nějaké nemocnici v Německu, když tam měl ještě půl měsíce pobýt.



„Takže... Já mám syna,“ ozvalo se konečně. Hlas zněl zcela odevzdaně a nepředvídatelně přátelsky. Manželce spadl tíživý oblázek ze srdce a zakývala prudce hlavou na souhlas. Když si uvědomila, že ji manžel vlastně nevidí, promluvila :
„Nejspíš. Jsem si tím skoro jista. Když jsem se dozvěděla, že je z dětského domova a je o tři měsíce starší než Kája, odevzdala jsem se přesvědčení. Ke všemu je ti Sam nesmírně podobný,“ usmála se. Přála si, aby se manžel otočil a políbil ji. Prozradila mu totiž i tajemství, jenž pověděla i Marušce, své nejlepší přítelkyni. Přirovnání svého činu k vraždě se jí trochu opět otevřelo, největší strach měla ale z Alexovi reakce. Nebyla stále bez starostí, když neviděla jeho tvář a neslyšela odpouštějící slova.



Přání se jí skutečně splnilo.
Alexovi po tváři stékala slza.
„Byla těhotná... A já ji opustil...“
„Lituješ toho?“ zeptala se bezděky Nancy a hned toho litovala. Bylo tak neopatrné se zeptat, když se tolik strachovala odpovědi. Alex se na ni nevěřícně podíval a zjistil, že jeho manželka také pláče. Potichu, ale bolestně. Zhrozil se nad tím výjevem. Připadalo mu to, jako kdyby viděl krvácet její srdce.
„Nancy já tě miluji! Nikdy jsem ničeho nelitoval tolik jako toho, že jsem tě podvedl! Nelituji toho, že jsem se k tobě vrátil, ale toho, že jsem ji nechal umřít!“
Nancy se teď rozplakala nahlas. Tolik útrap jí tento blok mezi nimi přinesl a stačilo tak málo, aby jej ve svém vztahu odstranili a přinesl jí takovou spoustu radosti, jakou nyní pociťovala. Alexander se k manželce dvěma kroky přiblížil a stiskl ji v náručí.



„Ty za nic nemůžeš Nancy. Já jen se své viny zbavil a ty jsi ji dobrovolně přijala. Odpusť mi! Všechno!“ a něžně ji přitáhl ústa ke svým.
Společně si potom sedli na sedadlo u zdi a propletli si zamilovaně prsty.
„Už se těším, až mu řeknu, že má jednoho rodiče na světě,“ usmál se Alex zasněně, „Mám syna!“ zopakoval podruhé za večer. Připadalo mu to neuvěřitelné a byl šťastnější než si mohl při prvním okamžiku, kdy se informaci dozvěděl a ještě nevstřebal, vůbec představit.
„Spíše nevím, jak to vysvětlíme Káji,“ posmutněla maminka, „a Samovi o jeho mamince,“ zasmušila se ještě víc.
„S tím si starosti nedělej miláčku. Na to je čas. Jsou ještě příliš mladí, aby to pochopili. Bude lepší, když si počkáme, až budou ve zralejším věku,“ usnadnil jí to manžel a změnil téma. „Kdy se nám to narodí,“ zeptal se vesele a ztěžka si nasunul Nancy na kolena.



„Jsem na pozorování už týden a kontrakce mám hrozně nepravidelné,“ povzdechla si žena a nechala se laskat. „Už dva dny přenáším! Nějak se tomu malému nechce.“
„Musíš vidět vše více optimisticky,“ okřikl ji manžel a pohladil po vlasech, „Vždyť nám teď všechno tak vychází!“
Nancy se od srdce rozesmála. „To ano! Budu mít doma na krku 3 děti. Všechny ještě nezletilé a jedno dočista nesamostatné. Kája chce kočku a ve městě jsou v jedné budově dvě osoby, jenž se milují, navzájem o sobě nevědí, nepřejí si nic jiného než společný vztah a přes to je cesta k jejich štěstí trnitá a nesnadná. A kdo je tu pro ně? Já,“ nemohla smích zastavit. Kompenzovala si své problémy tím, že si vážila podpory, kterou jí tvořil Alex.
„Ne sama,“ odvětil věcně Alexander a Nancy se úplně zapomněla smát. Koukala na něj dočista nechápavě a zavrtěla hlavou na znamení, že mu nerozumí.
„Když jsem havaroval, jel jsem zrovna domů, abych tě podruhé „požádal o ruku“. Chtěl jsem s tebou a Karolínkou strávit nádherný večer a den a při té příležitosti Vám oznámit, že už se do Německa nikdy nevrátím.“ Nestačil ani popřemýšlet o tom, co si Nancy řekne, protože ho mlčky objala a vlévala do svého objetí tolik citu, že ani nic říkat nemusela.



Když si užili chvilku naprostého ticha, kterou prožili ve svém náručí, kdy si projevovali navzájem svou lásku, odlepili se od sebe a přišla řada na krátké vysvětlení : „Povýšili mě na funkci ředitele a na mou žádost mi svěřili pobočku zde ve městě. Však už jsem se roky trápil, když jsem vás tu musel nechávat samotné,“ mrkl na manželku a dal ji pusu.
Když se sestřička oprávněně dožadovala konce návštěvy, došli spolu manželé ke dveřím ve stavu nejdrzejšího štěstí. Na rozloučenou se Alex sklonil k velkému bříšku své ženy a zašeptal : „A ty už vylez! Nemůžeme se tě tu dočkat!“



Po několika týdnech




„Doufám, že se jí tu bude líbit,“ pronesla zasněně Nancy a prohlížela si něžňoučký pokoj svým náročným, ale nyní spokojeným okem.
„To doufám,“ zabručel Alex, „Musel jsem díky tomu pokoji bourat svou tajnou knihovnu.“
„Stejně ji nikdo krom tebe nepoužíval a ty jsi tu skoro nebyl,“ odvětila chrabrá matka a zavřela dveře za spícím miminkem.
„Teď bych používal,“ nedal se zastrašit Alexander a vzal manželku láskyplně kolem ramen a dovedl do nižšího patra kde voněla vánoční pečeně.
„Už jsem myslela, že nepřijdete!“ zavolala vzrušeně Karolína, která byla oblečená do svých oblíbených svátečních šatů, jenž si tolik pěstovala a jenž ochraňovala. Po boku měla Sama ve fráčku, kterému na tváři hrál úsměv, který u něj neviděli od té doby, kdy si ho brali ze sirotčince.



Ze sněhuláckého rádia zněly romantické a tajemně nádherné koledy a za okny se chumelilo. Pečeně voněla po celém domě, že se Nancy bála, aby to jejího mlsného bratra nevylákalo na scénu dříve než plánovala. Ten ovšem na to neměl ani pomyšlení. Z hlavy mu dokázala láska a strach vytlačit všech 5 smyslů.
Na sedadle u krbu se unaveně opírala Maruška a Honzík spal na svém obvyklém místě na matraci. Babička měla jiný úkol a zde ještě nebyla.
Ke stolu zasedli již před usnutím malé Kristýnky a teď již čekali jen na zazvonění očekávaného Ježíška.
„Karolko, doufám, že si pamatuješ, jak jsme se dohodli?“ ujišťovala se máma u dcerky.
Karolína neochotně připustila, že ano : „Ano! Buď kočka nebo Sam!“
„Nelituješ toho doufám,“ zvrásnil nešťastně čelo Sam a koukl úkosem na svou nevlastní sestru.
„Neblázni! Jistěže ne! Za to může máma!“ a nevinně se na maminku zazubila. Ta se společně s Alexem zasmála.
Nancy se pak od skupinky rodiny odtrhla a nechala Alexe svému úkolu zabavit děti. Potom si přisedla k usazené Marii, která se mezitím zvedla do sedu.
„Vypadáš nějak smutně,“ poznamenala kamarádka.



Marie se jen pousmála a srdce se jí sevřelo neznámou úzkostí.
„Pohádala jsem se s Dustym,“ vyhnula se odpovědi jinou nepříjemnou zkušeností.
„Jen díky tomu?“
„Na co tím narážíš?“ odsekla Maruška a odvrátila tvář.
„Byla jsi menší protiva, ale chápu tě“ zakřenila se Nancy. Měla skvělou náladu a od svého záměru se nechtěla dát jen tak odradit.
„Nancy ty to nechápeš! Všechny tvé sny se ti splnily!“ zvedla hlas Maruška a bylo cítit z jejího hlasu hysterii. Dávala všechno do toho, aby se nerozplakala. „Vždy jsem sebe i tebe držela nad vodou, vždy jsem ti přála jen to nejlepší, ale myslím, že osud se mohl podělit o svou laskavost a mohl trochu štěstí přenechat i mě! Když jsem byla malá tak mi umřela máma, když jsem otěhotněla, táta mě vyhodil z domu, pracuji za nízký plat a s předčasy na zakouřené a špinavé železnici a jsem sama! Se svým posledním přítelem jsem se rozhádala a do toho ty a tvoje „šťastné až do smrti“! Ne Nancy. Nic nechápeš!“ nechala kamarádku zaraženě sedět, zvedla se a chystala se k odchodu. Nepřemýšlela. Zapomněla na syna. Chtěla jen odejít co nejdále od šťastného rodinného osudu a pro ni tak přesládlého večera. Když v tom zazvonil zvonek – babiččin úkon v pravou chvíli.



Maruška stála na místě, kam došla. Uvěřila, že třeba zemřela nebo aspoň usnula a že je ve svých tajně spřádaných snech. Zvuk ustal, koledy tajemně zmlkly a stála tu jen ona a on... Samozřejmě že stála stále v obývacím pokoji domu Hawkinsů a v pokoji jich bylo stále stejný počet, jen tichých a přihlížejících.
Sebastian se pomalu rozešel ke své milované a vysněné a zastavil se až těsně před ní.
„Věřím, že žena jako ty už má přítele, milence, ba dokonce manžela. Přesto však přicházím a žádám tě, aby jsi vše opustila a zmírnila mou neutuchající bolest, kterou cítím od té doby, kdy jsem tě naposledy viděl a kdy jsem tě opustil. Žádám tě o tvoji ruku, o tvůj život, o tvé štěstí i tvé bolesti a nepřeji si nic jiného, než abychom spolu zestárli.“ Sebastianova slova visela ve vzduchu a nikdo se neodvážil pověsit do něj jiné, pro tuto chvíli tak bezvýznamné a bezcenné. Sebastian si klekl, vytáhl krabičku, jenž otevřel a řekl : „Miluji tě Maruško! Vezmeš si mě?!“



„Celé dva roky jsem ne tebe marně čekala,“ řekla po dlouhé odmlce Marie a stále nepohnutě pohlížela na muže, pro kterého by obětovala vlastní život. Teď tu stál, její srdce bylo zalito štěstím, láskou a odpuštěním a ona si tu pohrávala s krutou myšlenkou se pomstit a odmítnout. Koho by však potrestala? Jeho? Ne. Zkazila by život sobě a Honzíkovi. Dokázala by s tím rozhodnutím žít? Svůj vysněný život měla na dosah... Pak se ozval její cit, srdce a před očima viděla svou idylickou představu, po kterého toužila každým článkem svého těla. Vzala mu krabičku z rukou, natáhla si prsten, odhodila krabičku a spustila se do Sebastianovi připravené náruče.



Celý večer byl nejkrásnější z večerů jaké společnost kdy zažila. Když se vybalily všechny dárky, ke Kájinému smutku se v žádném nenacházel živý tvoreček, přesně jak máma varovala, a když dojedli zbytky cukroví a nebyli stále ospalí, vykročili v houfu do bílé zimy a studeného sněhu. Jejich tváře byly studené, prochladlé a zmodralé, jejich srdce však hořela takovou láskou, že nadšený smích, který neudrželi v hrdlech, probudil v dětském pokoji malou Kristýnku. Holčička se ovšem nerozbrečela. Naopak. Pokojně se rozhlížela po svém novém domově a v nepřerušeném tichu opět usnula do Víru života všech splněných Nadějí...

Tak koukam, že nakonec všechno dobře dopadlo =)) až na tu kočku musim říct, že sem trošlu prokoukla to Alexovo 'překvápko' a nakonec se narodila další holčička, ale myslim si, že to Sam vykompenzuje za Marušku a Sebastiana sem ráda jo a Leii, ještě určitě pošli ukázku, jak Kristý bude vypadat, až trošku povyroste

Mimochodem, co jsem zapomněla dodat moje obavy z kočky byly nakonec zbytečné, pokud si ji někam neukrila :D A ta holčička bude suprová :o) Skvělé a doufám, že nám ukážeš toho uzlíčka až povyroste :o)