Vítr naděje

Název je přebraný z mého minulého nedokončeného příběhu, ale vůbec si to s ním nespojujte. Jsou to rozdílné osudy z rozdílných míst. :wink:

Kapitola První

„Áááá!!“
Výkřik byl tak upřímný, že se Nancy zastavilo vyděšením srdce a po zádech ji přeběhl neřízený mráz. Zrovna stlala postel v dětském pokoji, když uslyšela hlas své malé Karolínky. Zapotácela se, ale k oknu přeci jenom přiběhla bez úhony a s těžkým dechem a knedlíkem v krku otevřela, aby lépe viděla.
„Co se děje?!“ vyjekla poděšeně, ale strach brzy vystřídal vztek. Na zahradě se na měkoučké a zelenavé trávě zrovna skotačila Karolína s otcem a opět pronikavě zaječela. Otáčela se kolem tátovi osy, který se ve střídavé radosti a děsu své dcery přímo vyžíval.



„Chcete mi přivést infarkt? Ihned toho nechte,“ zakřičela ještě teď roztřesená Nancy, ale na odpověď čekala marně. Ti dva si ji vůbec nevšímali. Zakroutila odevzdaně hlavou a raději zalezla. Vrátila se k uklízení dceřina pokoje. Nesnášela práci, která nebyla přivedena k dokonalosti. Dlouho se rozhlížela kolem sebe, ale místnost byla bez chybičky. Stejně si ale ještě opatrně sedla na měkkou matraci a načechrala růžový polštář, jež byl upraven snad třikrát.



Pokojíček brzy vypadal jako z cukru a už v něm opravdu nebylo co dodělávat, ale jakou každou jinou ženu v domácnosti to pro Nancy nebyl konec práce. Sešlapala do přízemí a ještě z bušením srdce se pustila do dosud nepřipravené snídaně.

„Dáme si chvíli přestávku, souhlasíš?“ oddechoval zhluboka Alex a ruce si opřel o kolena.
„Tati ještě!! Než na mě zase budeš mít čas, budu moc velká,“ škemrala holčička a třela dlaničkama o sebe.
„Ruce mám jako z olova Karolínko a slyšela jsi maminku. Určitě už nás čeká s jídlem,“ vymlouval se Alex a napřímil se do svého mohutného vzezření, takže holčička přestala přemlouvat a pustila se s ním přes most k hlavnímu vchodu.




„Maminko to je ale dobrota!“ pochvalovala si Karolína a cpala do sebe kousky crosaintu větší, než mohla pořádně rozkousat.
„Beruško přestaň tak hltat a užívej každého sousta. Až nastoupíš do školy, tak se ti budou ostatní akorát smát, že neumíš pořádně jíst. Slušněji a pomaleji než ty jí už i Honzík od kmotry Marie,“ zlobila se maminka, které pečivo vůbec neubývalo.
„Zlato nech ji chudinku,“ přimlouval se z laskavostí otec a vzal láskyplně Nančinu ruku do své pevné dlaně. Ale dcera beztak neposlouchala a jedla, jako kdyby jí měl tu porci někdo vzít.



„Ty ji stále jenom chráníš a rozmazluješ. To kárání necháváš zásadně na mě,“ stěžovala si Nancy, z principu. Potom se však zeširoka usmála a pohladila dcerku po vláskách.
„A jak se vlastně Marie s tím drobečkem má?“ změnil téma Alex.
„Stále stejně unaveně. Neví co dřív. Samoživitelka to nemá lehké a ještě když k tomu pracuje na dráhách, kde má noční služby. Chudák Honzík svou mámu skoro nezná,“ povzdechla si smutně Nancy.
„Kdy že si to vlastně zavařila? Nikdy jsem se nezeptal.“



„Před dvěmi lety. Ten rok co tu byl naposledy můj bratr Sebastian. Seznámila se s někým ve vlaku. Kontrolovala lístky, když zjistila, že onen muž jede ve špatném vlaku. Nevyznal se tu a tak ho vyprovodila do sousedního spoje. Pár těch pronesených vět jim stačily zahrnout číslo, adresu a pár dní na to už i mimino. Samozřejmě ani jeden z nich netušil, že se jim něco takového podařilo a než to tomu milenci zapomněla říct, že si u ní něco zapomněl, zmizel. Docela a beze slova. Ale mě se to odvážila říct až 5 měsíců na to a měla proč. Tehdy jsem ji pořádně vyždímala, hlavně díky tomu, že aby se mi vyhnula, prostě zbaběle utekla k máme do Budapeště a mě tu v nevědomosti nechala trčet, abych si o svou nejlepší přítelkyni mohla dělat akorát starosti.“



Nancy byla rozená vypravěčka a při tomhle příběhu ji vždy zbělely klouby. Kdyby toho neřáda dostala pod ruku, asi by se neovládla a na místě ho zadupala do země.“
Manžel po vyprávění nezvykle mlčel a hleděl si svého teplého crosaintu. Holčička je vůbec neposlouchala a když dohltala svou porci, brzy ji to na židličce přestalo bavit, houpat nohama jen sem a tam a vyběhla do pokoje.



Byla slunečná neděle v srpnu a Karolína měla zrovna před narozeninami, kdy ji mělo být 7 let a po konci tohoto měsíce se měla vydat poprvé do školních lavic.
Nikdy to rodičům neřekla, ale moc se toho bála. Byla plná energie a moc ráda se dovídala něco nového a zvědavost u ní neznala mezí, avšak přes tu nepravděpodobnost ve spojení s jejím hlasitým chováním, byla velmi introvertní dívkou co se týkalo jejích vrstevníků. Nejšťastnější byla se svými rodiči Nancy a Alexem, s babičkou Dianou nebo se svou kmotřičkou Marií, která ji často hlídala, a jejím malým synkem Honzíkem. Samota ji nevadila, když mohla být zavřená ve svém pokoji a psát si své dětské deníčky, protože číst a psát se naučila už v 5letech. Máma se pro ni totiž vzdala veškerého volného času.



Co se týkalo Karolínina jediného strýce Sebastiana, toho vůbec neznala. Naposledy ho viděla v 5 letech a od té doby se u nich ve městě neobjevil, i přes to, že se svou sestrou, Karolíninou maminkou, Nancy vyrůstal v blízkém vztahu. Jeho láskou byli koně a to už nikdo nemohl změnit, ani jeho malá neteř nebo ovdověná maminka, babička Diana, na samotě u lesa.
„Milý Petříku, jak já to zvládnu?“ žádala o radu svého medvídka, prvního medvídka, kterého dostala, ještě od rodičů v porodnici a o kterého se opírala své první dny života.
„Víš kolik tam bude dětí? Bojím se i na hřiště a co teprve tam. Tam těm ostatním děckám nebudu moc nikam utéct a maminka bude hrozně daleko!“ Pevně měkkoučkého medvídka přitiskla k sobě a zabořila do něj obličej.



Skoro se rozplakala, když se ozval hluboký hlas jejího otce. Vyskočila na nohy, Petříka položila k posteli a vyběhla z pokojíčku za volajícím tatínkem.

„Chceš se se mnou podívat do města? Vzal bych tě i na francouzské palačinky nebo dobrý pudink a cestou by jsme se mohli stavit na Hrázek a zkusit, jestli ti máma dobře ušila kalhoty,“ lákal s šibalským výrazem Alex dcerku a škubal přitom obočím, jak to dobře uměl a jak to dcera milovala. Nancy stála kousek opodál a s rukama pověšenýma o sebe a s úsměvem poslouchala.



„Opovažte se mi přijít s dírou. Slíbili jste mi, že dnes mám celý den pro malování v ateliéru, tak ať se ze mě dnes nestane švadlenka,“ smála se Nancy. Alex na ní povzbudivě mrkl a stáhl ji k sobě. Dcerka se jen nechápavě dívala na jejich prazvláštní chování, které u nich vídala tak často a trošičku se jí z toho dělalo špatně. V těch chvílích ji popadala žárlivost, jelikož nebyla středem pozornosti a to ji někdy u rodičů dráždilo.



„A hlavně se opatrujte! Co já bych si bez vás počala. Můj život by nedával smysl!“ pronesla máma, když se od tatínka odlepila.
„Ale vždyť ty se tak často na nás zlobíš,“ posteskla si Karolína sklopila oči, jako kdyby jí nevěřila.
„Co tě to napadá! Ty s tatínkem jste můj život a že jsem na vás někdy nazlobená, to patří k mé životní roli,“ zasmála se a vzala dcerušku s něhou do náruče. To už byla Karolína konečně spokojená.

Berte mé díly trošku s přivřeným očkem. Těmito dílečky se postupně snažím do děje zavést všechny postavy. Ale snad i přes tento handicap vás snad další dílek obohatí. O to mi jde. hezké čtení ;)

Kapitola Druhá

Do oken svítilo teplé měkké sluneční světlo a barvám na plátně dodávalo matoucí odstíny. Nancy si ovšem nestěžovala. Byla vděčná za každý hezký den a slunce ji do srdce přinášelo optimismus a pohodu. Něžně sjížděla štětcem po bělostném papíru a nepřemýšlela nad výsledkem. Věděla jen, že je přesvědčená o úspěchu. O svých výtvorech nikdy nepřemýšlela. Prostě malovala, dokud ji ruce nepřivedly k určitému směru, který potom zdokonalovala. Nepatrně namáčela štětec do zelené a žluté a propojovala je do prosvícených odstínů.



Myslela na radost dcerky, když mohla pár dnů být jen s otcem. Ona a táta. Tolik vždy toužila po těch výjimečných víkendech, které ji tatínka přinášely domů a plánovala si je několik dnů dopředu.
Nancy mrzelo, že s Alexem tráví tak málo času, ale nikdy ho z ničeho nepodezírala, ani mu nevyčítala jeho nestálou přítomnost. Kdyby se tolik nesoustředil na své povinnosti, nemusel by být tento dům, tento ateliér a možná ani Karolína. A Nancy si moc dobře uvědomovala, že sama nese vinu na tom, že je Alexandr tak často pryč. Kdyby byla ve svém raném věku trochu skromnější a pokornější, bydleli by teď někde na samotě v malém dřevěném domečku se zlatým retrívrem na zahradě,což samo o sobě není špatná představa, avšak hlavním by bylo to, že Alex by se vedle ní každé ráno probouzel a společně i večeřel při svitu ohníčku z krbu.



Nancy cítila slanost kapičky, která jí stékala po rozpálených tvářích a odložila štětec i s paletou na stolek.
Stála na místě, až jí slza pomalu sjela do úst, kde ji nechala rozplynout. Pomalými a bezhlučnými krůčky vyšla z místnosti.
„Tůt¬_tůt_tůt_-„
„Prosím Hallye,“ ozval se energický ženský hlas z telefonu. Nancy byla ráda, že někoho slyší. Potřebovala přijít na jiné myšlenky.
„Ahoj Maruško! Tak ráda tě slyším,“ oddechla si upřímně a sevřela sluchátko ještě pevněji, jako kdyby o něj měla přijít.
„Nancy! Tak to jsme dvě. Už jsi se dlouho neozvala... Dva dny?“ zasmála se zlehka.
Žena se uvolněně usmála a byla spokojená se svou nepatrnou psychickou změnou.



„Nejspíš se nechceš stavit co?“ zeptala se pochybovačně.
„Ach, promiň kamarádko. Chtěla bych. O tom není sporu, ale teď to nejde. Jsem na 2. nástupišti a čekám na spoj číslo 5. Je zrovna doba přestávky, takže si s tebou mohu aspoň chvilku popovídat.“
„Raději se běž najíst.“
„Nancy,“ ozvala se přítelkyně vyčítavě, „Těší mě, že na mě nezapomínáš. Tak pověz, jaký je víkend?“
„Krásnej. Je u nás zrovna Alex.“



„Opravdu? No to je skvělé! A jak to že nejste spolu?“ divila se Marie.
„Je s Karolínkou,“ odpověděla a na mysl ji vyvstaly opět ty neobytné výčitky.

Mezi tím se zrovna nadechovala čistého a svěžího vzduchu její dcerka, která nesnášela jízdu autem.
„Je ti lépe?“ strachoval se otec zběžně.
„Ano, už je mi fajnově,“ přisvědčila Karolína a rozběhla se za plot na písek.



Alex nad tím jen zakroutil hlavou s v klidu s rukama v kapsách následoval Karolínu k ohraničenému pískovému hřišti.
Bylo to tu barevné a neformální. Prach se tu vířil v krátkých intervalech, vždy když se nějaké neposedné a nenabažené dítě rozhodlo obměnit prolézačku, aktivitu nebo rodiče a přeběhlo s neřízeným ďáblíkem v těle přes prašnou cestičku.
Smutně se usmál. Toto hřiště miloval. Opiččí hrázek tomu s Karolínou říkali a zastavovali se tu každou jeho návštěvu..- Skoro se zamračil, když na to pomyslel zrovna tak nevkusně. Nejezdí sem přeci na návštěvy, ale vrací se domů! Rozhlédl se kolem sebe.



Byl neklidný. Nancy miloval a věděl, že ona miluje jeho, ale byli spolu tak nesmírně málo času, stejně jako se svým jediným dítětem trávili jako rodina minimum jejího života.
Hrázek se tolik lišil od jeho každodenního života. Od šedých barev a kanceláří, dílen nebo ateliérů. Jeho dny se skládaly z nekonečného dohadování a přetahování názorů, diplomatických úskoků mezi účastníky či majiteli, až se mu někdy v jeho slabších chvílích obracel žaludek ze vší té falše. Avšak jeho práce po něj zároveň bylo vším. Zabezpečoval rodinu a svůj post by nikdy nedokázal dobrovolně opustit... Pracoval jako návrhář ve velmi vážené značce Mercedes a jeho místo pro něj bylo vlastně vším.



Snažil se nestát na místě a jen přemýšlet o nedostatcích svého života. Tak se zvedl a snažil se vyvádět něco jiného než jen pár kroků. O kousek dál byl duhový míč a vypadal svěží a lákal svou pestrobarevností. Dlouho si už nehrál s balónem nebo čímkoliv podobným. Ucítil zajímavý pocit, když vzal tu vlažnou gumovinu mezi prsty.
Z jeho vnitřní rozpolcenosti ho ovšem vyrušila skutečnost, že ztratil z očí Karolínu.
Zvedl se a rozhlédl. Alexovy oči byly bystré, Karolína ovšem nikde.
„Kájo?“



Tátův hlas zanikl v halasu a smíchu přítomných dětí a jemu nezbylo nic jiného, než se nervózně rozhlížet a hledat mezi skupinkami mládeže. Kája si ovšem povětšinou hrála jen s ním nebo sama, takže se snažil hledat spíš v odlehlých, osamocenějších koutech.
„Prosím neviděli jste tu Káju? Malou holčičku s tmavými vlásky v culíčku?“ uchyloval se k nepříjemnějším aktivitám jako bylo optávání se přítomných. Začal uvažovat už dopředu v krajnostech, jelikož dcerku stále nedokázal vyhledat. To se mu ještě nikdy nestalo.
„Hlídám tu kupu sirotků nebo dětí, které rodiče nechtějí a myslíte, že budu hlídat navíc ještě vaši dceru?“ odsekla žena středního věku, která zrovna ošetřovala nějakému chlapci odřené koleno.
„Mary, Mary, Mary, Mary – MACK!!“ uslyšel najednou Alex známý hlas a tep se mu konečně trošku zpomalil.



„43?!!“
„Hahaha!! 45! Počítal jsi pomalu. Vedu už o 11bodů, tak se trochu snaž!“ používala Karolína za každým pronesením své hlasité zdůraznění.
Alexandr na sebe neupozornil a chvíli dceru a toho neznámého chlapce sledoval. Bylo to až neobvyklé. Karolína si nikdy s ostatními dětmi hrát nedokázala. I když tomu nikdo pořádně nevěřil, připadalo mu, že se jim vyhýbá a hlavně se před nimi stydí. V každém případě s tímto klukem si rozuměla nesmírně dobře.



„Tak si zahrajeme něco lehčího. počty mi nikdy pořádně nešly,“ postěžoval si chlapec a upřel na kamarádku hluboký pohled.
„Tak dobře,“ oddechla si Kája a vstala, což po ní chlapec ihned opakoval.
„Tatí! Vůbec jsem si nevšimla, žes přišel!“ vykřikla Kája, když si otce všimla.
„Tuším, že jsem ti nechyběl,“ zavtipkoval Alexandr a šibalsky se usmál.
„Promiň! Tohle je Samuel. Narazil do mě na klouzavce a od té doby se zapřísáhl, že musím být v klidu a že se o mě postará. Je hrozně hodný!“ rozplývala se Karolína a poskakovala při tom jako králíček na trní a Samuel vedle ní se díval do země a snažil se za ní nepatrně skrýt.
„To mě těší Same a děkuji ti za tvou odpovědnost. Kdo ví, co by ta moje holka sama zase provedla,“ zasmál se od srdce Alex a chlapec se trochu uvolnil a s úsměvem se napřímil.
„Je mi však líto, že vám to musím říct, ale když jsem snil a vy si hrály, uběhlo překvapivě moc času. Budete se muset rozloučit.“
„Ach jo, zrovna teď? Chtěly jsme ještě zkusit ten kolotoč na písku. Je věčně obsazený. Ale co se dá dělat. Ach Sama, kdy tě zase uvidím??“ povzdechla si a bez zábran chlapce objala.



„Chodím sem každou sobotu. Většinou jsem tu od 9 hodin do 11 hodin“ řekl skoro neslyšně. Nejspíš ho znervózňoval chtě nechtě Alex.
„To je skvělé! Přemluvím maminku,“ slíbila chlapci a chytla se táty za ruku a nechala se odvézt zpátky k autu.

Doopravdy uběhlo jen 30 minut, ale Alex dal na dětskou nevědomost s provinilým svědomým. Uvědomil si, že je důležité prožít čas, který je tady v The Valley, s celou rodinou a jak sama se musí cítit Nancy. Upínal se k ní celým svým srdcem a nechtěl tentokrát čekat ani minutu.



„Tati a co ty palačinky?“ odvážila se zeptat dcerka a obrátila prosebné oči na tátu.
„Neudělá nám maminka ještě lepší než v obchodě, kde nevidíš, co do nich dávají?“ vykrucoval se nenápadně a pevně stáčel volantem.
„Ty chceš být brzy s maminkou, že jo?“ odhadla to Karolína. Trochu se vyděsil, jak vnímavé děti mohou být. „Taky cítím, že jí dneska něco trápí,“ svěřila se ještě se svými pocity a obrátila se zpátky k okýnku.

---O pár minut později---

„Alexi? Karolínko! Co tu tak brzy děláte. Neodjeli jste ani ne před hodinou,“ vyjekla překvapeně mamina, která jejich příjezd zpozorovala z ateliéru a šla jim naproti do garáže.
„Spěchali jsme za tebou,“ nevydržela to Kája a rozběhla se maminku obejmout.
"Aby jsi nebyla smutná. Ale byl to nápad tatínka,“ zašeptala ji do ouška, když se k ní máma láskyplně předklonila.



Nancy se zvedla a s nechápavým výrazem se obrátila na manžela. Karolína se zatím šla trochu převléci, protože měla všude škrábající písek. Alex zatím k Nancy přistoupil, chytil něžně z a útlý pas a přitáhl ke svému tělu.
„Uvědomil jsem si, že toho vzácného času, co jsem tady, není dostatek a že bych ho měl trávit s vámi oběma, protože vás obě moc miluji.“
Nancy se ještě více přitulila k manželovi a po tváři ji stekla další slaná slza.



---O několik hodin později---

Ještě ten večer Karolína seděla spokojeně a nepohodlně ve svém pokoji na zemi a převlečená do voňavého pyžamka a přejezená sladkými palačinkami si zase povídala s Petříkem.
„Vypadal stejně starý jako já a třeba taky půjde tento rok prvně do školy. Třeba se tam potkáme a pak spolu budeme každičký den a stanou se z nás ti nejlepší kamarádi. Budeme spolu sedět v lavici a všude si o nás budou povídat jako o Karolíně a Samovi. Dvojka nerozlučných! Ach Peťulko! S ním se cítím úplně jinak než s jinými dětmi, vím že mi rozumí, cítím se před ním volná a myslím, že mu můžu říct úplně všechno. Jako tobě! Kdyby se mi tak všechny splnilo! Kdyby už nás tatínek tak často neopouštěl a maminka nebyla tak často smutná!“ poponášela medvídka slastně v rukou a houpala a opakovaně mačkala šťastně k sobě.
Brzy už holčička spinkala v teplých peřinkách bezpečného domova a nepřipouštěla si žádné své problémy.

Hezká první kapitola, sem zvědavá na to, až se tam bude něco dít ale nestíham číst druhou, tak až někdy zase budu mít chvíli, kouknu na to

Druhej dílek byl moc roztomilej sem zvědavá jak to bude dál, ale tenhle se ti fakt poved Leii

Děkuju Myšičko To víš, úvod je vždycky obtížnější, ale jsem potěšena ohlasem k druhému dílku! Zrovna se pouštím do třetího, tak snad se mi též povede

Kdo má zájem....

Kapitola Třetí

„Kde jste všude byli?“ navázala hovor Nancy, spokojeně odpočívala na teplé dece a hrála si se svými útlými palci.
„Za tu půl hodinku?“ usmál se Alex a také si na postel přisedl.



„Prosím tě, proč jsi s ní přijel tak brzy? Neviděl jsi jí přes dva měsíce!“
„Ach, dva měsíce!“ vzdechl úzkostlivě manžel a vzal hlavu do dlaní. „Je to strašné, jak dlouhé jsou některé stáže. Miláčku tolik se mi vždy stýská,“ řekl zpod silných rukou a bylo vidět, že se přemáhá, aby ho nepřepadla deprese.
„Lásko, za to ty nemůžeš!“ ulekla se smutně Nancy a pohladila ho roztřesenou rukou po havraních vlasech. „Vinu si mohu klást jen a jen já,“ zamumlala si pro sebe s přáním, aby to Alex slyšel, ale ve svém rozpoložení to naprosto nezaregistroval a jen se namáhavě napřímil.
„Nancy tolik tě miluju. Proto jsem taky přišel z hřiště tak brzy a naše dceruška to dokonce rozpoznala. Je citlivá a vnímavá stejně jako ty. Jste duše mého obyčejného života,“ pronesl a láskyplně manželku přitáhl k sobě a políbil něžně na rty.



---Po třech hodinách---

Bylo plno hodin. Dávno už odbyla dvanáctá a venku se ozývaly už jen osamělí cvrčkové.
Nancy ovšem nespala. Ani jí to nenapadlo. Oči měla dokořán a polštář byl poskvrněn čistými slzičkami.
Co to se mnou je?? Dřív jsem brečela jen díky dvojité zlomenině, nebo kvůli Karolínce při zápalu mozkových blan, když jsem nevěděla jestli to přežije. Ale teď brečím jako malá holka v jednom kuse! Celé manželství jsem si nic nevyčítala a...
Nemohla už ani myslet. Vzlykala a v krku měla obrovský knedlík, jak se brekot snažila silou vůle zadržet.
Raději se odkryla, stejně ji bylo úděsně horko, a posadila se. Nedělalo jí problém vstát. Stejně přes den nic pořádného nedělala a její tělo bylo unaveno akorát z ustavičného stání u podstavce nebo u plotny.



Přeci jenom se trochu zapotácela, když se postavila na bosé nohy, ale udržela rovnováhu, nazula si papuče a vyšla na chodbu.
Všude byla tma tmoucí a ticho jako v hrobě. Ale i v těchto temných a nic neříkajících podmínkách ji všechno připomínalo tu strašnou vinu, kterou nesla v sobě a neprozradila ji nikomu jinému než vlastnímu deníku. Ani Marie o tom nevěděla, stejně jako Alex a v žádném případě ne Karolína! Kdyby se to dozvěděla, jistě by ji za to nesnášela.
Složila se na nastydlou zem a opět se rozplakala.



Celé manželství, ani výčitka! Nejspíš jsem už v přechodu, zapřemýšlela pesimisticky. Pravdou bylo ovšem to jak Karolína rostla, a stále více potřebovala oba dva rodiče a otce zvlášť, protože Nancy byla vždy spíše milující matkou a věrnou vrbou, ale nikdy komplicem pro dětské rozpustilosti. Na to tu vždycky byl Alex.



---Zhruba před 8 lety---

„Jak myslíš, že se asi tak uživíme? Nemáš práci, nemáš dům, nemáš žádné peníze a rodina tě vydědila! Skončíme na ulici nebo budeme přespávat v autě, které nemáme? Nebo si uděláš půjčku, které se nikdy nezbavíme? Co chceš dělat Alexi, co chceš do háje DĚLAT!!“ rozléhal se po bytě hysterický křik.



„Nancy uklidni se, ano?! Já myslel, že si mě bereš s vědomím, že mě miluješ a to bez podmínek! Všechno tohle jsi věděla. Věděla jsi, že to bude těžké,“ snažil mluvit klidně manžel a nakrčenými zády vyhlížel z okna.
Vzlykající a roztřesenou ženu nechával za zády. Těchto záchvatů už měl po krk, ale ne jen díky jejím psychickým selháním, hlavně kvůli svému vlastnímu zklamání. Nedokázal v sobě snášet pocit toho, že je naprosto neschopný zaopatřit jednu ženu, malý dům nebo zplodit dítě.



„Ano, ale já... Já... JÁ už to nevydržím! Nevydržím takhle dále žít... Ne! Přežívat! Tohle není život! Měla jsem své sny, své bláhové sny. O rodině, dítěti, velkém domě, nádherné zahradě a vlastním ateliéru! Ani jedno z toho nemám a mám ztratit i to málo co mám?! Tak už něco dělej Alexi! Ale něco pořádného! Nebo... Nebo... Nebo je s námi konec, rozumíš?“ hlas se jí docela ztratil. Otočila se na podpatku, otřela si mokrý obličej, vlhké vlasy slepené po tvářích si zastrčila za uši a práskla dveřmi...



---Zpět zhruba o 8 let později---

Alex se skrz slepené oči snažil zjistit, kde je Nancy, ale v ložnici nebyla. Vedle něj ležela jen Kája a zhluboka oddechovala. Těžce vstal a protáhl si ospalé tělo. Slunce svítilo do prázdného a uklizeného pokoje a odráželo se od všeho lesklého.
Muž přešel k zrcadlové skříni a pomalu ji otevřel. Vytáhl nějaké pohodlné oblečení a oblékl se.



Velká hala byla prosluněná a na první pohled vlídná a klidná.
Alex v tomto domě však žil už nějaký ten pátek, a i přes svou častou nepřítomnost znal pachy místních pokojů. Dnešní ráno tu bylo podivně smutno a nepokojně, vlhko a nešťastně. Dělalo mu to starosti a tak raději sešel do prvního patra, jelikož si nechtěl zkazit tím nepříjemným podnebím ranní čistou hlavu a i tak byla už plná otázek a byla všechno možné jen ne vyklizená.
Opatrně sešlapával kluzké schody a přemítal, že by je měl namazat něčím protiskluzovým. Než se však stačil nad tím pořádné zamyslet, zastavil se na 3 schůdku od spod. Před jeho zrakem ležela na jídelním stolem malátná postava s hlavou pod lokty.



„Nancy,“ zašeptal opatrně a starostlivě ji pohladil po jemných vlasech.
Poplašeně zvedla hlavu a s přivřenýma očima se rozhlédla kolem sebe. Zastavila se na obličeji, který tolik potřebovala vidět. Divoce ho přitáhla k sobě a mumlala mu ještě nepřítomně do ucha : „Ach promiň! Mě to tolik mrzí! Tolik mě to mrzí! Odpust mi, prosím! Odpusť!“ a v hlase byl stále slyšet náznak pláče.
Brzy se ovšem uklidnila a skoro mu na rameni usnula. Alex vzal manželku do náruče a bez velké zátěže a naprosto probuzený se pustil nahoru ji uložit.



Když však přišel do ložnice, Kája už nespala. V žádném případě, vřískala při každém výskoku na sténajících pérech postele.
„Kájo!“ přehlušil dcerku naléhavě, až se lekla a spadla na kraj postele. Když si všimla maminky, omluvně se zatvářila a odhrnula deku.
„Děkuji,“ zašeptal táta a mateřsky manželku zakryl. Potom od ní odvrátil svůj naléhavý pohled a obrátil se na Karolínku.
„Chtěla by jsi se mnou jet do samošky? Potřebujeme koupit pár surovin,“ mrkl na ni, ale neusmál se.



„A co maminka?“
„Neboj, nechám ji vzkaz. Chtěla by jsi tedy?“
„Moc ráda,“ přikývla a vyběhla z pokoje.

Dvojice, otec a dcera, netušila, že asi minutu po jejich odjezdu se Nancy probrala. Zůstala ležet na měkkém polštáři se zavřenýma očima a nesnažila se přemýšlet, ani se probudit. Užívala ticha, klidu. Hlavně svého vnitřního klidu.
Pomalu se otočila na bok s úmyslem se prospat a vypustit ze sebe všechno to špatné a nepříjemné v podobě nerušeného spánku. Vtom ji ovšem něco zapraskalo pod loktem, kterým si chystala podepřít hlavu. Svižně ho odtáhla a našla malý bělostný papír.

Jeli jsme nakoupit na pondělní oslavu. Musí to být pořádný večer plný barev a jídla, co říkáš? Doufám, že mi tam doma pomůžeš, až se vyspinkáš. Bez tebe je nemožné cokoliv podnikat. Osobně pro mě je nemožné bez tebe úplně všechno.

Miluju tě!
Alex

Nancy papír políbila, vyskočila z postele plná skryté síly a ještě v pyžamu vyběhla do na první pohled slunného dne.




„Tati tohle!“ vykřikla nadšeně Karolína a ukazovala na mrazák před sebou.
„Nanuky?“ podivil se Alexandr a pozvedl pochybovačně obočí.
„Ty jahodové jsou výborné! Máma mi je často kupuje. Tati prosím!“ upřela na otce oči plné prosíků, až Alex povolil. „Dobře, ale jenom jeden. Žádné zásoby nebudou. Maminka ledňáky nejí a já ve středu odjíždím“



„Dobře, ale jahodový!“ pokyvovala spokojeně hlavou.
„Fajn,“ odpověděl stroze Alex a vzal studený nanuk do dlaně.
„Tati je něco špatně?“ zabývala se opatrně Karolína, protože táta na ni působil neobvyklým dojmem a to nikdy neměla ráda a chtěla tomu i tentokrát přijít na kloub, jelikož v tátovi se většinou vyznala dokonale a když ne, dělalo jí to obrovské starosti.
„To ano. Jde o to... Počkej chvíli, ano?“ přerušil řeč a dal do přeplněného košíku, kterého si postavil bokem, ledový nanuk. Nákup byl už v podstatě hotový a Alex věděl, že na nic nezapomněl, jelikož se řídil seznamem, jenž si Nancy vždy píše během vaření, aby věděla co koupit a nemálo se tu objevovaly komponenty do typických narozeninových chlebíčku, česnekových jednohubek a podobného. Na základě toho se taky rozhodl si ten nákup odbít a mít zároveň možnost si promluvit s Karolínou.



Naložil nákup do auta, nějak nenápadně, aby dcera neviděla, všechny ty dobroty, které mezi potravinami byly. Nanuk už mezi nimi samozřejmě nebyl, protože ten si Kája vytáhla hned po placení a teď už ho měla skoro celý v sobě. Kufr potom zavřel a vrátil se za dcerou na lavičku před obchodem.
„Řekneš mi to teď?“ zajímala se o jeho problém zvědavé dítě s prázdnýma rukama, takže jahodový Míša už byl asi tatam.
„Jde o mámu,“ svěřil se dceři.
„Proč?!“
„Opravdu nevíš co jí může být? V noci byla neklidná a ráno jsem ji našel na jídelním stole s hlavou opřenou o lokty a uslzeným obličejem. Skoro se mnou nemluví a když ano, tak hrozně přiškrceně a... Jako kdyby zadržovala pláč. Něco ji jistě trápí, na to ji znám až moc dlouho.“



„Mě se se vším svěřuje, ale věř mi, že teď o ničem nevím,“ zavrtěla hlavou Karolína a Alex se jen se zklamaně zadíval na zem a zamumlal : „Jo, já ti věřím.“
Chvíli tam spolu seděli. Kája houpala nohama a táta se díval do prázdna a přemýšlel, co se tak najednou s Nancy mohlo stát. Velmi ho znervózňovalo, když nebyla po psychické stránce v pořádku. S tím měl špatné zkušenosti a dnes se cítil ještě hůře, když vůbec nevěděl, proč...

Pěknej děj, pěkný postavy, pěkný zracování... Prostě pěkný

Moc hezky napsaný sem zvědavá, jak to pude dál, doufam, že bude Nancy v pořádku

Slibovaný dílek!! Prosím omluvte zpoždění, opravdu to není lehké, tenhle díleček jsem dělala až do noci a doufám, že je dlouhý dost na to, aby vám vynahradil to dlouhé čekání ;)

Kapitola Čtvrtá

Přes celou cestu domů táta nepromluvil a Karolína netušila proč. Ještě více ji rozrušilo to na co se ptal. Proč by měla maminka mít starosti nebo problémy? Nezdála se ji nějaká smutná, ale sama dívka si přiznávala, že na empatii zrovna není.
Zapřísáhla se, že zjistí proč jsou její rodiče takový rozrušení, nebo aspoň táta a jak na to vlastně přišel.
Jak o tom tak přemýšlela, utekla ji cesta rychleji než by mohla uvěřit, ale v každém případě už najížděli do jejich vymalované garáže.



Táta se zdržel u auta, ale ona neměla co dělat, tak vběhla do teplé kuchyňky v bytě. Měla chuť na něco sladkého a chtěla si vytáhnout máslové sušenky, které před ní maminka schovávala.
Když vtom ji do nosu zavonělo něco ještě mnohem lahodnějšího než máslové sušenky.
„Mamí! Ty už jsi vzhůru?!“
„No už to tak bude,“ zasmála se vesele máma, „Ale zrovna ty se mi tady moc nemotej!“
Mezitím přišel táta. Nesl košík a v něm nějaké potraviny.
„Maminka má pravdu, mazej nahoru!“
„Vždyť už jdu!“ urazila se Kája a vyběhla točité schody do své tak často navštěvované komůrky.



Nancy se nakláněla nad troubou a opatrně se dívala dovnitř.
„Hm... Co to bude drahoušku? Voní to překrásně a ovocně,“ pronesl s hlubokým nadechnutím Alex a uložil zatím koupené věci do ledničky.
„Jahodově, ale ticho! Malá by mohla poslouchat!“ upozornila Nancy a zase troubu zavřela. Koláč ještě nebyl hotový a ona se chtěla přivítat s manželem. Ještě na sobě měla pyžamo a rozcuchané vlasy ji neupraveně ležely na ramenou.
„Jsem ráda, že jsi mi pomohl. Nevím, jak bych to do večera stihla všechno přichystat,“ přistoupila k Alexovi a něžně se mu pověsila kolem krku.



Jemně ji k sobě přimáčkl a nechal si šimrat ruce jejímu hustými vlasy. Potom se z jejího náručí vymanil a řekl : „Musím jít vše přichystat. Večer už tu bude co nevidět a my jsme si všechno nechali na poslední chvilku. Koupil jsem potřebné potraviny, které jsi potřebovala. Vzal jsem si tvůj zápisník, kde byl seznam toho co potřebuješ a dále jsem sehnal balónky a prskavky mám schované u tebe v ateliéru.“
„Jsi prostě bezchybný! Kdyby to bylo na mě, jistě bych nestihla jít ještě do obchodu a to už mám dárky všechny zabalené a bez tvého dopisu, bych jistě ani nevstala dřív než po poledni,“ usmála se sladce a políbila ho něžně.



Manžel váhal, jestli se jí má zeptat, co jí v poslední době tak trápí, ale neudělal to. Vypadala teď tak spokojeně, že ji nechtěl dobrou náladu kazit. Pohladil ji po hladké tváři a opustil ji. Čekala ho ještě práce...

Karolína byla opravdu uražena, že ji rodiče tak sprostě vyhodili. Nedocházelo jí, že se snažili ji vyprostit z jejich přítomnosti, díky jejím dnešním narozeninám, na které dočista zapomněla. Vzala si deníček a nahrbeně psala :



„Stýská se mi po Samovi. Ještě se mi nestalo, že bych se s někým cítila tak dobře a blízce. Jak o mě pečoval, když jsem si díky němu odřela na klouzačce koleno, nemohu zapomenout. Připomínal mi svou starostlivostí a hustým obočím tátu, kterého mimochodem nechci ani vidět. Nejdřív mě z rána vytáhne z postele a pak mě vyhodí, abych zase byla sama. Nevím co tady dělat... V pokoji jsem většinu svého času. Maminka se mi věnuje, ale má dost svého podnikání a nevěnuje se mi celý den a ani jí to nevyčítám. Ten pokoj už mě ale brzy omrzí, to vím! A já nechci! Stejně jako tady dneska nemám náladu vůbec být...! Mohla bych najít Sama!! Co říkáš? Souhlasíš?... Mlčení je souhlas! To říká máma, když něco provedu a nechci jí odpovědět na otázku : „Ty jsi zas něco vyvedla viď?“ Děkuju! Nezapomenu ti tvou podporu!!“

Zaklapla deník, nechala ho položený na koberci a nadšeně, avšak potichu, vyklouzla z pokoje, přesně jak si řekla.



Jejich dům měl dva východy. Hlavní, kterým chodili už ze slušnosti a ze zvyku, byl v přízemí a druhý byl tady v prvním patře, kudy se chodilo jen skromně a vedl na venkovní schody, které většinou burácely na pohled slovy : „Zákaz vstupu pro lenochy!“
Karolíně však pohyb nevadil a tento únikový východ se ji zrovna nesmírně hodil. Nechtěla, aby ji rodiče viděli někam samotnou odcházet. Stejně by ji nepustili. Raději se potichu odplížila chodbou k prosluněným dveřím.
Stále před škálou dřevěných schodů, kde ji máma ani otec nemohli spatřit, ale až by došla dolů, byla by tu možnost, že by ji mohli zahlédnout z ateliéru.



„Musím být opatrná,“ zašeptala si pro sebe a plížila se za stínem zábradlí, schod po schodu až po poslední. Velice obezřetně zkontrolovala okno, za nímž byla maminčina dílna a skoro vykřikla. Do své role se vžila natolik, že když spatřila otce, jak v dílně vytahuje něco za podstavcem, srdce ji nechvíli přestalo bít.
„Huso!“ okřikla se šeptem a po té, co si byla jistá, že ji otec nezpozoruje, vyběhla od schodů na ulici tak rychle, jak jí jen krátké nohy dovolily.




„Hm.. Nechceš, abych ho ochutnal? Připadá mi trošku připálený,“ zamlaskal mlsně Alex a nenápadně ohmatával těstové okraje koláče.
„Neboj, není,“ plácla ho po zvědavé ruce Nancy a už asi po desáté se podívala na schody v jídelně.
„Ta jen tak nepřijde,“ zopakoval pohled po ženě a jako kdyby ji četl myšlenky.
„Nesnáší, když ji někdo vyhazuje nebo zakazuje,“ poznamenala Nancy, „Je hrozně hrdá, ta se ve světě neztratí. Ale kdyby sem najednou přišla, pochybuji, že stihneš všechno schovat.“
„To by ani nemělo cenu, připravuji to na večer. Nedělám žádnou generální zkoušku,“ zpochybnil její nápad, ale taky ho napadlo, že by to překvapení ztratilo své kouzlo, kdyby dcera přišla.
„Tak za ní zajdi!“
„To by taky ztratilo to kouzlo. Myslím že na své narozeniny úplně zapomněla. To se zrovna hodí, co říkáš?“



Nancy pokrčila rameny a pokračovala ve vaření a Alexandr se vrátil ke stavění všeho ostatního.
Ani jednoho z nich nenapadlo, že by jejich dcera vůbec nemusela být v domě, takže jejich vzájemné obavy, byly naprosto zbytečné.

Kája spokojeně hopsala po horkém chodníku. Cítila se krásně svobodně a byla ráda, že se jí ten útěk povedl tak profesionálně.
„Byla jsem skoro jako Lara Croft nebo Princezna Leia,“ chválila se hrdě a v dáli konečně zahlédla tak známé barevné hřiště. Celé město znala nazpaměť a věřila, že se nedokáže na tak známých místech ztratit.
„Jen kdyby nebylo tak obrovské dusno!“ zatáhla si zoufale za límeček od šatů, poněvadž cítila, jak jí krůpějky potu stékají po zádech.
Když došla s během k hřišti, nikdo tam nebyl.



Zmateně se rozhlédla a popadl ji strach. Vždy ji rozrušilo, jestliže bylo něco nenormálního a ne podle zajetých pravidel.
Popošla o něco dál, jestli někoho nepřehlédla. Všude však bylo vylidněno a horko a dusno bylo stále nesnesitelnější s tím, jak se cítila sklesle a strach ji ochrnoval. Vzhlédla a náhle pochopila, proč tu nikdo není. Od hor i odjinud se vztahovala obrovské a černá mračna. Dusno muselo lidi obezřetné vystrnadit do chladivých domovů a ty méně předvídavé varovaly blížející se mraky táhnoucí ze všech stran. Karolína byla ovšem tak zahleděná do svých představ, že nepřipadla ani k jedné skupině. Složila se na zem a začala plakat. Brzy však znovu vzhlédla a černé mraky se ustavičně spojovaly do obrovských tmavých ploch. Děvčátko sebralo síly a vstalo.



Cesta sem ji trvala aspoň hodinku, jelikož oni bydleli blízko u lesa a ona se rozešla do širého města s nadějí, že Sama najde tam kde ho potkala, i přesto, že nebyla sobota. Věděla, že nestihne domů ani doběhnout natož dojít včas, než začne pršet. A ona se bouřek k smrti bála. Volat neuměla a nikdo široko daleko nebyl a v téhle čtvrti byly především parky a koupaliště, žádné obchody ani restaurace.
Na druhé straně Karolína Hawkins byla stále Karolína Hawkins a přestože měla celé tělo ztuhlé z hrůzy, že uslyší hromy a začne burácet, zapojila mozek a zamyslela se.
„Babička! Teta Marie!“ vydechla a utřela si zavlhlé oči. Nečekala už ani minutku a vydala se co nesvižněji směrem k sídlištím.



„Nekraď pořád ty brambůrky! Víš kolik kalorií to v sobě má? Začínáš se nám kulatit!“ zpražila manžela s tepáním v koutku a raději mísu přemístila z pultu, kde to měl Alexandr hned po ruce.
„Tak proč je na oslavy tak ráda kupuješ, když jsou tak nezdravé,“ ušklíbl se Alex a smetl poslední hromádku smetí.
Společnými silami Nancy a Alexe byt zářil skoro až oslnivě a k tomu pořádku se všude leskly barevné palety na balóncích.
Rodiče se těšily na ty zářící očka nic netušící dcery a úsměv, jako důkaz vytrácející se ho hněvu. Připadalo už jen pár drobností a oslava by byla připravena a trvalo jim to kratší dobu než čekali. V každém případě byli se svou ustavičnou prací spokojeni a hosté byli na cestě podle plánu. Vše jim vycházelo mimochodem vycházelo ještě lépe než doopravdy plánovali a k tomu patřilo i to, že dcera překonala svou neutuchající zvědavost a zůstala neobjevena.



Chudáci rodiče netušili, že jim podle plánu nezapadal ten největší dílek skládanky. To že jejich dcera žádné přemáhání svých zvědavých pudů překonávat nemusela, protože žádným nebyla vystavena.

Ledové kapky začaly z nebe padat jako když utne a dusno bylo rázem pryč. Karolíně po těle proběhl mráz. Ze dvou jednoduchých důvodů, jelikož jí kapky stékaly za nechráněný krk a postupem až na záda a za druhé hromově zaburácelo přímo nad ní, až povyskočila. Byty však už měla na dohled.
„Nesmím se rozběhnout!“ přesvědčovala se nahlas a po tvářích jí počaly sjíždět její vlastní slané slzičky děsu a bezmoci.
Přesto však pomalu doklusala k malému dřevěnému domečku, ve kterém si představovala teploučký krb, babiččiny dobré buchty a něžné staré ruce.
„Babí!! Babičko prosím otevři!“ začala bláznivě bušit do dveří.



Vtom jí v ruce něco odporně zabolelo. Vztáhla ruku k sobě a bedlivě si pěstičku prohlédla. Měla v ní třísku a za žádnou cenu ji nemohla vyndat. Probudilo jí oslnivé zablýsknutí někde v dáli a dívka myslela, že hrůzou omdlí. V takových chvílích se třepala ve své teplé posteli nebo v náručí své matky, zakrývala si oči rukama a ne někde venku před prázdným domem své babičky.



„Babičko prosím!“ zavřeštěla zoufale a i přes tu píchavou bolest v prstu zabušila do dveří největší silou jakou mohla vyvinout. Nepomohlo to a Kája se nechtěla v žádném případě hnout z místa. Sice nebyla pod žádnou stříškou, ale byla blízko něčeho co pro ni něco znamenalo a co znala a viděla. Vše ostatní zaniklo v mlze a hustém dešti, jen vysoká bytovka se tyčila asi 300metrů od ní.
Na prahu však věčně být nemohla. Šaty měla jako mokrý hadr a celé tělo jí záblo a zuby drkotaly od shora dolů jako na lodi. Žaludek měla scvrklý a nohy ztuhlé mrazem i strachem. Přece vstala a s příšerným a skoro nepřekonaným strachem se vydala k sídlišti zahaleném v krůpějích.




„Maminko,“ objala laskavě a něžně Nancy starou ženu, vlhkou od deště s promoklým a bezúčelným deštníkem v ruce. Doložila si ho do blízkého koše a pořádně dceři objetí opětovala. Už dlouho se neviděly.



Alex zatím vítal Marii, rodinou přítelkyni, která samozřejmě taky přišla.



„Proč sebou nebereš toho malého?“ ptal se udiveně.
„Má malou imunitu. Snažím se mu to vynahrazovat v kojeneckém mléčku, takže mu to s mým mlíčkem střídám. Ale stále je na všechno háklivý a já se bojím ho někam brát. Najala jsem si chůvu na jednu noc,“ odpověděla posmutněla a odložila se také mokré oblečení. Vlasy měla smočené, ale tmavě rudě zářily stále.
„To je mi líto, vždy se na něj tolik těším,“ poznamenala Nancy, „A nedočkám se!“ ukončila vyčítavě.
„Však můžeš někdy přijít ty ke mě,“ usmála se uklidňujíc kamarádka a uvítala se s kamarádkou.



„A kde je ta naše oslavenkyně?“ ptala se nedočkavě babička Diana a rozhlížela se a obdivovala tu nečekanou výzdobu.
„Od rána je zavřená v pokoji a nemluví s námi. Tak trochu se nám to ale hodilo, takže jsme ji v tom nechali a doufáme, že tohle všechno ji záslužně obměkčí,“ usmál se lišácky Alexandr a návštěvnice jak se sluší usadil k čerstvě zapálenému krbu.



Potom pohladil manželku po tváři, která pochopila. Zkontrolovali společně všechny dárky a jídlo a vyšlapali společně vyleštěné schody do druhého patra.
„Lásko?“ zaklepala nedočkavě a nervózně Nancy na dveře dceřina pokoje a čekala. Neozýval se ani hlásek, jen venku zaburácel ohromný blesk, až se srdce obou zastavilo. Nečekané věci jsou nejhorší, pomyslela si máma a zaklepala ještě jednou a naléhavěji.
„Karolínko?“ optala se hlasitěji. Stále nic.
„Kájo?!“ nevydržel to otec a ozval se velmi nahlas, až manželka zasyčela.
„Karolíno otevři! My se ti omlouváme! Mělo to svůj smysl,“ přemlouvala máma a zabušila pěstí do dveří. Pak už to Alex nevydržel, natáhl ruku a prudce dveře otevřel s neblahým pocitem na srdci.
Obou se zastavilo srdce a po celém těle jim naskočila husí kůže. Ten pocit byl tak strašný, že se instinktivně se chytli pevně za ruce.
Karolína v pokoji samozřejmě dávno nebyla.

Už se těšim na další dílek, tenhle byl opět povedený sem zvědavá, jak to dopadne

Kapitola Pátá

„Karolíno!!“ opakovala Nancy, jako by věřila, že se dcera skrývá pod postelí nebo ve skříni. Brzy se její ustavičné vyvolávání jméno dcery změnilo v hysterický pláč.
„Nancy uklidni se!“ pronesl věcně a klidně Alex a přivinul ji k sobě.



„Není potřeba takhle vyvádět. Není jen ve svém pokoji, to přeci ještě není katastrofa. Kouknu se ještě do ložnice a do altánku v zahradě. Mohla přeci vyjít druhým vchodem, kterým by jsme ji nezahlédli odcházet,“ přemýšlel logicky a uvažoval o dalších možnostech.
„N-ne,“ vzlykala už klidněji žena manželovi do ramene a těžce zvedla hlavu, „O-ona se smrtelně bolí bouřek. Děsí ji i v posteli, natož aby zůstala venku. Je-jestli už není v domě, tak někam utekla. Do města, protože jinak by se za tohohle počasí okamžitě vrátila.“
Alexandr Nancy s pohlazením po vlasech pustil a a vyšel se podívat do ložnice.
Samozřejmě že tam vůbec nebyla, ale otec neztrácel hlavu a svižně prohledal celé patro. Karolína ovšem nikde nebyla. Vrátil se do dceřina pokoje, kde Nancy shrbeně seděla na posteli a na tváři ji hrál nepřítomný a zoufalý úsměv.



„Nancy pojď. Nemůžeme nechat Dianu a Marii tak dlouho osamocené a v nevědomosti. Půjdeš si za nimi sednout a já zavolám policii a sám se po ní podívám. Souhlasíš?“
„Policii?“ zvedla nechápavě hlavu, „Myslíš... Myslíš, že se naší holčičce něco stalo??!“ začala zase nabírat, avšak Alex ji pohotově zvedl za paže a vášnivě políbil. Moc ji miloval a to i s jejími psychickými problémy. Byla to jeho citlivá beruška a on věděl, že jestli ji chce pomoci, musí s ní mít trpělivost.



„Lásko, teď nesmíš podlehnout svému strachu,“ řekl, když svou malátnou ženu pustil, „Postaráš se o naše návštěvnice. Hlavně je nikam nepouštěj, ať v bezpečí a teple odpočívají. Já Karolínku brzy přivedu.“ Nancy si otřela slzy a před očima ji vyvstala bolestná vzpomínka. Kousla se nekompromisně do rtu a odhodlaně přikývla.
Když vtom někdo zazvonil...

„Clin, clic, clin...“
„Diano seď. Půjdu otevřít. Myslím, že teď rozhodně ti dva nikoho nečekají,“ zvedla se Marie a s úsměvem se vydala otevřít. Ztěžka zatáhla za kliku a v okamžik na to ji ovanul studený vítr a vlhký vzduch ji zalezl až za krk.
„Ach, Meliso!“ vydechla překvapeně. Někoho takového opravdu nečekala. Natáhla hbitě ruce a s mateřským bušením srdce přitáhla k hrudníku svého malého chlapce.



„Paní velice se omlouvám! Vyrazila jsem za teplého vzduchu a svitu slunce a po cestě sem mě přepadl tenhle ohromný liják. Ještě štěstí, že jsem do kabely zabalila něco z teplého Honzíka oblečení,“ vysvětlovala svérázně Mariina chůva Melisa.
„Ale proč jsi vůbec přišla?“ hladila svého chlapečka po vláskách Marie a při tom zvědavě a nechápavě pokukovala po chůvě.
„Ach paní, volal mi bratr a otec měl jakousi nehodu. Musím ihned odjet do Versailles.“
„Měla jsi mi v tom případě zavolat Meliso. Pro Honzíčka bych si sama přijela, aby ses nemusela takhle zdržovat,“ chápavě odpověděla Marie a houpla klučíka v náručí.
„Nejvíce pro mě uděláte paní, když mi povolíte na nějaký čas odjet!“ zdůraznila naléhavě Melisa a prosebně se na zaměstnavatelku podívala.
„Samozřejmě! Nechcete odvoz?“
„Ne, v pořádku. Zavolám si taxíka, který mě doveze snad až na letiště. Děkuji!!“ objala vděčně Marii a cvrnkla Honzíka do nosu. Potom zmizela v dešti.
Marie zavřela dveře a podívala se na syna.
„Ty se nějak proneseš,“ zasmála se a vyhodila ho s jásotem do vzduchu.



„Kdo to byl?“ zeptala se Diana, která už se trošku nudila a podpírala si unaveně hlavu.
„Kdo to byl?!“ ozvalo se naléhavěji od schodů dvojhlasně. Zrovna sbíhal Alexandr i Nancy a oba se tvářily nepřístupně.
„Moje chůva,“ odpověděla Marie ještě zmateněji než předtím, když mluvila s Melisou.
„Musela nutně odjet, její otec měl nehodu,“ dodala a položila Honzíka na podlahu. Musela si protáhnout ruce, jak jí od jeho váhy bolely.
„Kde je Karolínka,“ zvedla se babička Diana a tázavě si manželé prohlédla.
„Nahoře není,“ odpověděl krátce Alex a skoro se ani nezastavil a už byl v chodbě. Sundával si kabát z ouška a měl v úmyslu ihned po dceři pátrat.



„A co máš v plánu?“ reagovala babička ihned.
„Kam by chodila? Do města chodí jen na dvě místa nejraději. Do restaurace Na Kraji města a na Hrázek. A jestli nechtěla být sama a nás nechtěla po tom ranním fiasku ani vidět, vím jen o 3 lidech, které by navštívila, kdyby ji bylo smutno. Tebe maminko, tebe Marie a nebo Sama, a jelikož neví kde ten bydlí, možnosti se nám poměrně zužují,“ dokončil Alex a bylo vidět, že už nechce rozhodně čekat ani minutu.
„Sama?“ nechápala Nancy.
„Vysvětlím ti to později. Vy se hlavně posaďte a uklidněte se než se vrátím. S Karolínou,“ zdůraznil nakonec a zavřel za sebou dveře garáže.
Ženy se ocitly v samotě jen v přítomnosti malého Honzy a směsi vlastních pocitů.



Alex zatím nasedl do auta, zasunul klíčky, zapnul motor, otevřel garáž a vyjel směr město. Měl namířeno přímo k Hrázku. Hřiště bylo jeho horkým favoritem, ale měl strach, že i kdyby tam byla, nezůstala by na tak otevřeném prostranství za bouřky dlouho a spíš se zkusila skrýt a bezpečnějším místě. A zde pro něj byla první zastávka u Dianiné hájenky, kde by samozřejmě také nikoho nenašla a stejně tak v bytovce u Marie, kdy ji zase nikdo nepustí dovnitř, protože Marie stejně jako Diana byly pozvané na narozeninovou oslavu a chůva odjela do Francie.
„Do háje, to se nám to zamotává,“ ulevil si nahlas, avšak neztrácel kontrolu nad řízením.



Policii však volat nechtěl, dokud nebude mít jistotu, že není někde na místě, které si vytipoval. Hromy kolem něho burácely a okolí svítilo. Bouřka to byla opravdu celkem děsivá a to ho jako rodiče přivádělo do ještě větší deprese. Nezbývalo mu však nic jiného než neztrácet hlavu.
Cesta pro něj byla jako věčnost, ale nakonec přeci jenom dorazil na holé prostranství, jak předpokládal, písčitého hrázku.
Nikde nikdo a táta nechtěl zbytečně promokat a ani zahálet na zbytečných místech.
Nasedl znovu do auta a opět vyjel. Gumy protestovaly, jelikož povrch pořádně klouzal a déšť byl tak prudký, že při každém kroku to pořádně zašplouchalo. Světla jejich fordu však stále prorážela prostor mezi krůpějemi a Alex to s auty uměl.

Dal si ruce v bok a znovu zaklel. Hájenka vypadal opuštěně a les za ní ještě temněji než její okna. Zahrada byla prázdná a zela samotou.



Do restaurace zamířit Alexandr nechtěl. Jakýsi hlas v hlavě mu říkal, že na hřišti dozajista byla a restaurace U Kraje města byla od něho dobrých pět kilometrů a Kája byla dost chytrá na to, aby to odhadla a nevydala se tam. Měl už jen tedy poslední tip kromě tohoto místa. Bytovku a té taky nevěřil. Chápal už jak se musela cítit Nancy, když neměla na začátku jejich nesnáze tolik dobrého přesvědčení jako on, která ho zrovna opustila. V každém případě panice zatím nepropadl, i když strach o dítě se mu zarýval do srdce.
Potřetí oživil motor a vrátil se ke svému chabému pátrání.

„Ale proč zmizela a nic vám neřekla?“ opakovala stejnou otázku snad už potřetí máma.



„Mami, už ti potřetí odpovídám. Ráno jsme se ji dotkli, když jsem zařídili, aby nebyla v naší přítomnosti. Vzala to příliš vážně, utekla do pokoje a mi neusilovali o to, aby se vrátila. Potřebovali jsme tu všechno přichystat!“ vzlykání už ji opustilo a na rtech stále cítila polibek svého milovaného a milujícího muže, který ji dodával odvahy k tomu, aby nechytila svůj neovladatelný stav.
Marie už ji na počátku debaty vyjevila svůj neodvratný názor. „Intuice mi říká, že ještě dnes večeř své kmotřence předám svůj dárek,“ víc se k tomu nevyjadřovala a hrála si s Honzíkem. Ten byl štěstím bez sebe, že nemusí spinkat a užíval si svobody plnými doušky. Nebyl typ dítěte, které by bylo hnusné a zlobivé, když je unavené, protože on unavený nebyl snad nikdy.



„Promiň mi Maruško, že si neužívám přítomnosti Honzíka tak jak by si zasloužila, ale nedokážu se teď z ničeho radovat nebo něčeho užívat, když nevím kde Kája je,“ omlouvala se upřímně Nancy a otřela si o sebe zpocené ruce na stehnech.
„To nevadí! Chápu to. Jsi tak statečná. Já už bych potřebovala objednat náhrobní kámen, kdybych nevěděla co je s Honzíkem. Kde jsou ty časy, kde jsme byly těhotné a děti jsme měly pod kon.... I když tohle ti raději vykládat nebudu,“ zakřenila se najednou nejistě přítelkyně a raději se vrátila k blbinám se synem.
Nancy doopravdy slova kamarádky tentokrát moc nepovzbudila. Po těle se jí opět začal svírat ten strašlivý obviňující se a nesmazatelný pocit. S Karolínkou to ovšem nemělo vůbec nic společného...




V bytovce byl cítit život. V pár oknech se svítilo, i přes to, že to vypadalo jako shromáždění světlušek. Byl to ovšem povzbudivý pocit, poněvadž člověk v bouřce snadno získá pocit, že je sám. A Alexandr nebyl sám kdo ten pocit získal. V jeho blízké přítomnosti byl ještě někdo, kdo měl na to ještě větší právo než on.



Déšť se utišil a blesky a burácení hromů se už ozývalo z velké dálky za kopci.
Kdyby Alexandr chtěl, mohl by odjet a zavolat tu policii, protože neviděl nic co by naznačovalo přítomnosti jeho dcery. Snad se jen mohl podívat do předsíně bytovky, ale ta bývá zamčená. Ale on měl prazvláštní pocit, že je u cíle. Proto se rozešel a brankou vešel do předzáhradí budovy a rozhlížel se opravdu bedlivě.
Ve stínech a i noční temnotě dokázal rozeznat pohyb. Přesvědčivý a nezaměnitelný pohyb a když se přiblížil a zaostřil, rozeznal malou pohybující se postavičku.



„Karolíno!“ vydechl a za celé své pátrání si nedokázal představit jak úžasný dokáže být pocit, že jste u cíle. U svého vysněného cíle. U cíle, o který jste se k smrti báli.
„Tati!!“ dívka pohotově a nedočkavě sklouzla po navlhlé tyči, takže ji nepálila na holých nožkách a odskočila od ní jako kdyby ji vosa štípla a v tu ránu byla v teplém a bezpečném náručí svého rodiče, kterého si za celý ten čas vysnila tak dobře, že měla chvíli pocit, že je to výplod její dětské fantazie. Něco jako fata morgana.
Ale nebylo to tak. Tátovy ruce ji pevně svíraly kolem pasu.



Chvíli se jen objímali, avšak táta si brzy uvědomil, že si ve své radosti a štěstí neuvědomil jak mokrá a promrzlá Kája je.
„Kájo proč jsi utekla?“ začal otec a cítil, že se na povrch všech dobrých pocitů, pomalu dostává i řádná dávka oprávněného rozhořčení.



Než stačila však jakkoliv odpovědět vyzvedl ji do náruče a posadil unavenou postavičku do auta.
Topení bylo z jeho krátké cesty už rozehřáté a Karolína si ohřívala ruce u malého ventilátoru se slastným oddechováním.
„Tati nezlob se! Byla jsem na vás nazlobená a měla jsem chuť být s někým kdo o mě stojí. A vy jste o mě toto ráno nestáli, nejsme hloupá a tobě zbývá jen to to přiznat,“ bránila se dcera a máchala kolem sebe rukama.
„Uklidni se! A to jsi měla udělat i ráno. Uklidnit se a přemýšlet. Vím, že to na tebe mohlo tak působit, ale byl to tak trošku náš účel. Vůbec bych ale netušil, že budeš tak nerozumná a hloupě utečeš. To bych zrovna od tebe nečekal.“
Karolína cítila opravdový vztek, i když si nebyla jistá tím, proč je otec tak nerudný. Našel ji, sám zavinil její útěk a většinou tyhle věci bral s humorem a byl nad věcí. V tuto chvíli však vypadal nespokojeně a nepřístupně. Trochu ji naháněl strach.



„Tati co tě trápí?“ špitla, aby v něm nerozproudila divokého a křehkého ducha.
Chvíli mlčel, ale když si odpověď promyslel, došel nejspíš k závěru.
„Nevěděl jsem, jestli ti to smím nebo nesmím říct, avšak... Maminka, to je ten problém.“

Já se již k tomuto dílečku a vůbec k celému tvému příběhu barvitě vyjádřila jinde, ale pochval není nikdy dost, obzvláště v tvém případě . Dokonalý příběh, skvěle promyšlený, božsky napsaný. Já nechci machrovat, ale hrozně moc mě těší, že taky něco mého je aspoň trošku součástí tak nádherného příběhu.

Začíná to bejt napínavý!! šup, další dílek

Kapitola Šestá

Dcerka se na otce nechápavě dívala a nepromluvila snad dva bloky.
„Máma? Co...Co s tím má společného máma?!“ vykoktala ze sebe nakonec.
„Pamatuješ, co jsem ti říkal ráno? V tom obchodě? Ptal jsem se tě...-„
„Jestli nevím, proč se trápí, co to má, ale společného s tím, že má být nějakým blbým problémem?!“ zvedala hlas, což u ní nebylo vůbec typické.



„Karolíno!“ okřikl ji hrubě otec, „Takhle jsi nikdy nemluvila a já to i nadále nebudu trpět!“
„A já nebudu trpět, co říkáš o mámě!“ rozkřikla se bezhlavě na svého otce. To jediné slovo stačilo k tomu, aby se nedokázala ovládat.
„Kájo, uklidni se! Takhle jsem to přeci nemyslel!“ ovládl se Alex a snažil se mluvit naprosto klidně. Důrazně, však bez emocí, „Problém... Ne, měl jsem říct „Důvod“ mých problémů. Promiň Kájo, hlavně klid, ano?“ snažil se zachránit situaci a soustředit na řízení, avšak dcera vedle něj stále hlasitě vzlykala.
„Jsi v pořádku?“ Karolína jen zavrtěla na souhlas a s hlavou v dlaních pláč pomalu ustával.
Alexandr se mýlil. Byla chyba před dcerkou něco takového říkat. V duchu se zapřísáhl, že se o tomto incidentu už vůbec nezmíní.



Mezitím dojeli k jejich známému, malebnému domečku, kde všechna okna jasně zářila. Karolína se uklidnila a přestala plakat. Táta ji poradil, ať si utře oči, aby máma nepoznala její brekot. Potichu ho uposlechla a promasírovala si tváře a protřela oči.
Když vystoupili z auta, Alex se rozhodl jít přes druhé patro, aby dcerku co nejdříve převlékl z jejího mokrých šatů.
Jakmile však vystoupali dvojřadu dřevěných schodů, mohli spatřit za skleněnými dveřmi babiččinu rozjařenou tvář, jak na se na ně usmívá a vesele mává a za ní schoulenou postavičku vytírající si uslzené oči. Hned v ní oba poznali zoufale vypadající Nancy.



Alexe to zarmoutilo ještě víc, i když v této chvíli neměl proč. Každá maminka by plakala pro své ztracené dítě.
Dveře byly odemčené, ale přeci na ně zaklepal, aby na sebe upozornil.
Nancy trhla hlavou a rozhlédla se. Když je oba viděla, její tvář jakoby dostala balzám mládí a citu. Celá se rozjasnila a oči ji zazářily jako dva krystaly. Rychle otevřela dveře a vrhla se ke Karolínce.
„Beruško!“ vykřikla máma s dalšími slzami v očích, tentokrát radostných, a vzala své štěstí kolem pasu. Horlivě dcerku zlíbala, než se zděšeně odtrhla : „Chudinko, jsi celá promočená! Pojď musíme se o tebe postarat,“ rozhodla rozjařeně a vzala dcerku za studené ručičky.



Za ně je odvedla pod dohledem až ke schodům, kde Káju Nancy vzala do náruče a odnesla do prvního patra. Na Alexandra se ani jedna nepodívala, avšak jen jedna z nich neúmyslně.
Táta se na ně nezávistně díval ode dveří a se zamračením přemýšlel.
„Nedocenění hrdinové jsou ohrané téma už spousty století. Co myslíš Alexi?“ obrátila se na zetě nečekaně Diana.
„Co?“ probudil se ze sítě vlastních myšlenek Alexandr a obrátil se na tchýni s tázavým výrazem.
„Že na pravého hrdinu dnešního dne všichni zapomněli. Tedy aspoň v této chvíli,“ usmála se konejšivě Diana, „Pojď, udělám ti pořádně horké kafe.“



„Děkuji Diano. Něco horkého bych si dal,“ neodporoval Alexandr a sestoupil poslušně se starou dámou do prvního patra.
Na zemi u pohovky byla postavena malá matrace, z níž Alexandr poznával starý pelech z dětství, ve kterém jejich rodina chovala štěňata. Místo malých chlupatých drobečků na ní však spinkal klidně oddechující chlapeček.
Marie postávala se smetáčkem v rohu pokoje a uklízela ze země hromádku popela.



Po pokoji ležela spousta kousků popraskaných balónků a z prvotního nádechu pestré oslavily tu zbyla jen mísa s neposkvrněnými oříšky a brambůrky. Pro Alexe bylo záhadou, že si Karolína na své narozeniny vůbec nevzpomněla. Většinou byla první, kdo jim odpočítával den po dni měsíc před oslavou. Kdyby si to uvědomila, nic z dnešního večera se nemuselo stát.
„Kde jsi ji nakonec našel?“ zajímala se Marie, když si přicházející dvojce všimla. Než ji Alex odpověděl, posadil se s pohledem na vyhaslé kamna, zatímco Diana se od něj odpojila a šla do kuchyně uvařit tu kávu.



„Před tvoji bytovkou. Když se nemohla dostat dovnitř, schovala se před deštěm v prolézačce pod střechu,“ odpověděl nezaujatě.
„Šikulka. A co tak smutně? Karolínka se našla, Nancy byla v sedmém nebi a ani mi ji a chvilku nepůjčila. Dřív než jsem kmotřenku mohla přivítat, odvedla ji do koupelny. Hlavní je že je šťastná. Dlouho jsem ji takhle neviděla,“ usmála se upřímně Maruška a odložila nářadí do skříňky v kuchyni.
„Já jsem samo sebou tak velice rád, že je zpátky. Však jsem si dělal obrovské starosti, když zmizela. Jsem jen... Unavený,“ uhýbavě vstal a šel si odložit kabát, který byl nepříjemně navlhlý.
Ale do obývacího pokoje se vracet nechtěl, dokud neměl důvod. Předstíral tedy zájem o rybičky ve velkém akváriu v chodbě. Prohlížel si něžně plující barevné neonky a koníčky, hašteřící se v čisté mořské vodě, kterou jim tam nechal nedávno přivézt.



Rybičky v ní byly velmi šťastné a vypadaly spokojeně. Hýbaly hubičkami a ploutvičkami, měnily směr plavby a zrychlovaly podle nálady. Probouzely v Alexovi nenahraditelný klid. Potřeboval relaxační činnost a rybky mu dodávaly zvláštní energii a pokoj do neklidné duše.
Z této euforie ho proudil opět Dianin hlas.
„Alexi, máš tu tu kávu!“ rozhlížela se Diana pátrajíc po něm.
„Tady jsem,“ vzpřímil se Alexandr a uvolil zádům.
„Ach! Tady. Dneska všichni mi nepříjemně mizí z obzorů. Už jsem stará, tohle mi dělat nemůžete,“ řekla unaveně žena a vložila mu teplý šálek do dlaní, když ji přišel naproti. Opatrně usrkl a cítil, jak se mu ten horký nápoj rozlévá po celé jeho vlažné skořápce.




Karolína si užívala horké vody a líbezně praskající naducané pěny kolem. Její promočené šaty ležely opodál opřené o sprchový kout a jejímu tělíčku mohly jen zdálky závidět. Děvče se nemohlo nabažit jak teploučké vody, tak ani sladkého kakao, které máma přinesla.
„Mami, to je výborné! Chutná to jako roztavená oříšková Milka!“ snažila se polichotit. Nancy se jen zasmála a řekla : „Drahoušku to by to bylo trochu hustší a chutnalo by to po ořechách. Tohle je obyčejné mléko s dvěmi lžičkami Nestlé a lžičkou cukru. Ale děkuju. Vím že oříšková je tvoje nejoblíbenější,“ usmála se nakonec a pohladila ji po rozpuštěných vláskách.
Karolína se cítila úžasně. Ještě před dvěmi hodinami byla v koncích svých sil i svého optimistického myšlení a v žádném případě ji nenapadlo, že by se mohla tak brzy setkat se svou milovanou maminkou.



Teď tu ovšem seděla na kouscích mořské soli, lemovaná bublající pěnou s horkou čokoládou po ruce. V hlavě ji ovšem tepalo zlostné pomyšlení na svého nálezce, kdykoliv pohlédla na svou spokojenou maminku, která se na ni láskyplně usmívala.
Hrozně ji rozzlobilo to jak ji nazýval problémem a jen jí to připomínalo to, proč utekla. Samozřejmě to asi byla chyba, ale táta byl tak... Nevěděla. Nedokázala si odpovědět, jen věděla, že musí tátovi dokázat naprostou oddanost své mamince, která jen narozdíl od něj s ní každičký den.
„Ale nesmíme to přehnat. Už tak jsem tě tou horkou lázní dost oslabila. Pojď, vylez a půjdeme tě zabalit. Beztak jsi měla už dávno spát,“ řekla po pár minutích máma, která neměla co dělat.
Kája poslušně, avšak neochotně opustila vanu a po těle ji naskákala husí kůže, až zamrazilo.



„Brr, to se najednou ochladilo,“ otřásla se. Nancy se jen zasmála a obalila ji zahřátým ručníkem.
„To je bezvadné,“ ulevila si do ticha dcerka a užívala si jeho hebkosti.
Vyšly pomalu obě ven, namířeno do Kájina pokoje. V obývacím pokoji je skoro nestačili zaregistrovat, ale všechny hlavy se za nimi otočili. Jestli někdo z nich chtěl něco říct, nedostal možnost. Nancy jen zasyčela : „Pšt! Za chvíli vám ji přivedu!“ a zmizela s dcerou ve druhém patře.
„Mami proč tu je vlastně babička a teta Marie a Honzík a všechen ten nepořádek?“ nedocházelo stále Karolíně, když se oblékala do nachystaného pyžamka.
„Tobě to stále nedochází?“ neudržela se máma, „Dneska máš svých 7 let!“



„Tak proto...“ Karolína na nic chviličku nepřítomně civěla a nechala si tu informaci vyždímat v hlavě. Jakoby na ni padl hustý stín. Chyba nebyla na tátově straně, ale na její... Byla zticha a jen maminku potichu objala. Ona však žádným problémem není! A to ji aspoň letmo odůvodnilo vztek ke svému otci.

„No konečně! Už jsem myslela, že ji tam uspáváš a na nás jste dočista zapomněli!“ ulevila si Diana a vstala. Káva byla vypitá a pokoj byl už celý vyčištěný do všech zaneřáděných koutů. Honzíček se ošíval a chrochtal ze spaní a Alexandr rozdýchával oheň ve vyhaslém krbu.



„Po tomto dlouhém večeru... No, myslím, že je čas přistoupit k hlavní zápletce tohoto spletence,“ vyjevila se Marie a vytáhla zpod gauče malou bílou krabičku.
„Doufám, že ti to od tvé drahé kmotry udělá radost. Abych řekla pravdu, pro mě je vždy těžké vybírat dárky, jelikož jsem nerozhodná váha a hlavně si nevím rady co vlastně koupit. A pak si nejsem jistá, jestli to někomu udělá radost a taky jestli...“
„Ehm... Majčule? My taky čekáme,“ zakašlala Nancy a chytala na stropě lelky.
„Promiň, když si pustím pusu na špacír, je z toho politická debata v revolučním roku 1848,“ zahihňala se nervózně a konečně Karolíně předala svůj dar.



Po rozparáděné řeči kmotry Marie přišla na řadu babička s dárkem v zelenavém papíru s květinami všech různých druhů, maminka s hromádkou dárků nachystanou u krbu a táta těkající očima po pokoji, protože se před pohledem své dcery vůbec necítil svůj. Neobjali se, ani pusu si nedali, ale nikdo si toho v té chvíli nijak zvlášť nevšiml. Jen maminka zkoumavě nakrabatila čelo.

„Trilogie Světla Severu? Ach, tetičko! Děkuju! Už jsem neměla co číst. Aspoň ne něco, co už jsem nečetla třikrát. Ještě jednou díky!“ prohlížela si zvesela oslavenkyně svůj první dárek. Pak přišly na řadu zbrusu nové hodinky, pár plyšáků do její sbírky ve skříni, další nové knihy, omalovánky a povlečení, které ji udělalo radost jakžtakž nejmenší. Ze slušnosti to na sobě nedala znát.
Maminka pak vytáhla jahodový koláč místo dortu, který ke své hanbě nestihla nikde sehnat, a společně se do té pochoutky pustili.



Oslava to nakonec byla velmi pěkná. Hudbu sice pustit díky malému Honzíkovi nemohli, ale zahráli si plno slovních i pohybových her, nenáročných na prostor a nakonec si do jedné hodiny povídali, kdy už malou Karolínu máma vyhnala do postele s dalším horkým hrnkem kakaa na dobrou noc. Rozhodla se ji, ještě před tím než upadne do sna, přečíst pohádku na přání, takže návštěvnice měly možnost se ještě pobavit s Alexem, u kterého si všimli celovečerní nečinnosti a zamlklosti.



„Byl jeden domeček, a v tom domečku žil pejsek a kočička, kteří spolu hospodařili...“



„Děje se něco Alexi?“ zeptala se Diana na něco, co svrbělo i na jazyku Marušky po jeho levici.
„Ano, také jsem si všimla, že jsi divný,“ neudržela se přidat a rozhodila ustaraně rukama.
„Ano, ale nevím, jestli je dobré to tady vytahovat. Zvlášť, když jsem o tom ještě nemluvil s Nancy,“ odpověděl nečekaně kladně na jejich předpokládané poměry. Ženy se na sebe úzkostlivě podívaly a shodly se, že tím je to uzavřené. Dianu i Marii napadla ta samá myšlenka, ale brzy ji s velkým „Doufám“ zavrhly.




Byl velmi pozdní večer a velmi brzké ráno. Nancy požádala muže, aby babičku i přítelkyni s dítětem rozvezl domů a se zašeptáním do ouška, aby spěchal, se s ním ve vší spokojenosti rozloučila.

Když se Alex dostal zpátky domů, jelikož k hájence i bytovce to bylo autem pár delších minut, nebyl překvapivě ani moc ospalý. Jen jednoduše unavený. Svaly ho svrběly a hlava bolela. Odložil si kabát a došoural se do temného druhého patra. U Karolíny bylo ticho, jistě spala, po tom všem co ji dneska přepadlo a Alex byl velmi stísněný z toho, že si to u té malé tak neohrabaně rozházel. Zavrtěl smutně hlavou a zatáhl za kliku ložnice, kde čekal, že bude žena už spát.
Když otevřel dveře, zaplavila ho však neočekávaná vlna ztlumeného světla. Na ustlané posteli ležela žena, jež ho nejspíš čekala bez jediného zaváhání. za celou tu dobu.



Láskyplně se na něj dívala a usmívala. Vůbec nebyla náruživá. Byla jen ve svém spodním prádle, ale víc než přitažlivost fyzická, v tom byla láska.
„Pozítří odjíždíš a já nechci, aby jsme se za celou tu dobu neužili. Chci být s tebou, jenom s tebou Alexi,“ odříkávala skoro neslyšně a celou dobu z manžela nespustila oči. Nebyla sama. Alexandr se pomalu vysvlékl z najednou tak nepohodlného oblečení do pyžama a lehl si vedle manželky.
„Nancy já s tebou nejdřív potřebuji o něčem důležitém mluvit...“ začal odhodlaně.



„Teď ne Alexi! Nechci o ničem mluvit. Mluvit můžeme kdykoliv, ale teď ne!“ odporovala zamilovaně a dala mu jasně najevo, že to myslí vážně. Přitulila se k němu něžně a položila si hlavu na jeho hrudník.
„Miluju tě Alexi a nechci aby jsme se odcizili. Ukaž mi, že mě ještě pořád taky miluješ!“
„Nancy, bez tebe, by život nedával smysl,“ zamumlal a to bylo poslední. Víc toho ráno už nenamluvili...

Tak třeba příště se dozvim co se děje... ale jinak moc hezkej dílek, sem ráda, že byla Karolína v pořádku

Leiy, ten pribeh je excelentni, je uplne uzasnej...smutnej, ale nadhernej. Jako nevim, co rict, jak ti to pochvalit, k tomu neexistuji slova... nema to chybu. Jsem zvedava, jak to vytvoris dal, nehorazne se tesim
PS:Jsem moc rada, ze te mam za "ucitelku", jak vytvorit skvely pribeh, fakt si te nemohu vynachvalit, proste dokazes naucit, ackoli nejsi zrovna letama "vyspela" mas neuveritelnou zasobu ve slovniku. Vim o cem, mluvim...hotelovka no

Ano ano, já ačkoli nový dílek jsem si přečetla hned, jak si ho přidala, zapomněla jsem pochválit . Leiusko, taky musím souhlasit s tím, že na to, jak jsi mladá (teď to zní, jako kdyby mi bylo 50 ) máš opravdu úžasnou slovní zásobu, umíš všechno nádherně vyjádřit, prostě dokonalé. Já musím říct, že jsi moje nejoblíbenejší pisatelka a to už jsem pár příběhů přečetla, ale vždycky jen pár dílů a pak, ani sama nevím proč, jsem číst přestala, ale to se mi u tvého příběhu nestane, miluju tvůj styl psaní, máš krásné simíky, krásně nafoceno, no už radši skončím Prostě jsi THE BEST!!!!

Já čtu jen tebe, ale stačí mi to, lepší příběhy sem nečetla

Hele, laskavě se přestaň podceňovat. Mě se třeba tvůj příběh líbí víc než Sofiin deníček... Prostě je tohle víc opravdové a ze života. Tím snad nechci říct, že Sofiin deníček je špatný... jen prostě a jen jen.
Neříkám, že jsem nečtla nikdy lepší příběh(včera jsem dočetla od A. K. Tolstého Upíři na staré Rusi, což dosti maso... MYslela jsem, že neusnu.) ale těmi kvalitami, který tento příběh oplývá, máš k tomu dobře našlápnuto. Je to v tobě, takže se zbytečně prosím nepodceňuj. Vsadím se, že jednou vadáš knihu a hádej kdo si jí poběží do knihkupectví koupit? Kromě mě další horda lidí.

Kapitola Sedmá

Nancy pokojně oddechovala a sledovala nehybné stíny švitořící po pokoji.
Uvědomovala si, že svého manžela dlouho neuvidí a bude opět usínat bez pocitu bezpečí, že ji s dcerkou ochrání, když bude potřeba. Svědomí ji hryzalo, i když si nedokázala vysvětlit proč. Nemohla přeci za skutečnost, že si tehdy Alex našel takhle dálkově náročnou práci. Přesto vnímala neodmyslitelný pocit viny.
Tuto vášnivou noc ji ovšem nemohl vzít nikdo, ani výčitky a ona s uspokojením konečně usnula.

Ráno se zdálo přijít za pár okamžiků. Když Nancy paprsky začaly nepříjemně pálit do rozespalých víček, nemohla uvěřit, že od doby kdy se propadla do snění neuběhlo jen pouhých 5 minut či dokonce vteřin.
Pootevřela pomalu oči a zkoumala nejasné obrysy před sebou. Alex shrbeně seděl na druhé straně matrace, čemuž nerozuměla, jelikož pomyšlení na to, že by se měla vymotat ze zahřáté deky ji připadlo neuskutečnitelné.



„Nechceš si ještě lehnout zlato?“ zakňourala spod popraskaných úst s neslyšným syknutím, protože to nemálo zaštípalo. Muž pootočil hlavu a vřele se usmál.
„Můžeš klidně ještě hajat. Já si musím připravit ještě několik věcí na odjezd, abych na to přes den nemusel tolik myslet a potom uděláme s Kájou snídani. Ty klidně ještě zavři oči a odpočívej.“
„Jsi na mě tak hodný,“ řekla, natáhla ruku a pohladila ho krkolomně po zádech. Alexovi naskákala husí kůže, slastně se otřásla a otočil se trupem k manželce, aby ji něžně ručku zvedl a políbil mezi prsty.
„Jen díky tobě, protože jsi mě udělala šťastným,“ potom se postavil na rozespalé nohy a šel se obléci.




„Kájo? Pustila by jsi mě prosím dovnitř?“ zaklepal lehce, aby dceru zbytečně neprobudil. Dlouho se nic nedělo, tak zabušil ještě jednou se slovy : „Kájo omlouvám se! Pochopila jsi to úplně špatně. Mluvil jsem o svém osobním problému. Vůbec jsem nemyslel, že by problémem byla naše maminka. V žádném případě! Pro tvou mámu bych dokázal obětovat i svůj život. Opravdu,“ dodal rezignovaně a nechal paži bezvládně spadnout k boku. Než ovšem stačil odejít, k čemuž se chystal, dveře se překvapivě otevřely a před nimi stála Karolína celá rozcuchaná a rozespalá. Očima mžourala zpod slepených řas a olizovala si suché rty.
„Říkal jsi něco? Já spala a probudilo mě až to tvoje bušení. Proč jsi jednoduše nevešel, já nikdy nezamykám,“ probouzela hbitý jazýček. Táta chvíli nechápal význam těch libých slov, jako kdyby mu vypadl z hlavy slovník, ale pak rázně přešlápl práh a dcerku objal.



„Ty se nezlobíš?“ zašeptal ji úlevně do ucha.
„Ach tati, já jsem si to před spaním promyslela a došla jsem k závěru, že ty máš mamku fakt rád, takže by bylo hloupé, abych byla naštvaná jako malé dítě díky nějakému slovíčkaření. Ale včera mě to fakt hodně vzalo,“ svěřila se mu.
„Jsi chytrá holka!“ neodpustil si a mrkl na ni, „Chtěl bych se tě zeptat, pomohla by jsi mi se snídaní? Nechávám mamku trochu prospat.“
„Takže proto jsi mě budil! Mně se to hned zdálo podezřelý! Jo jasně! OK, když už jsi mě tak odvážně probudil,“ zavrtěla odevzdaně hlavou a zachrochtala se smíchem. Stejně byla přespříliš pečlivě probuzená na to, aby si mohla jít zase lehnout.“




Nancy byla ráda, když se na sebe Karolína s tátou u snídaně tak upřímně smáli. Především se jí ulevilo, poněvadž včera ji neušlo, jak jsou na sebe neobyčejně chladní, což v jejich vřelém vztahu nebylo obvyklé.
Velmi brzy po snídani uklidili a měli tím pádem nečekané volno.
„No co teď budeme dělat?“ strachovala se Karolína, jelikož její noční můrou byla depresivní nálada, která ji přepadávala v případech, kdy nevěděla co z časem.
„Půjdeme na vzduch, tam se člověku vždycky pročistí hlava a po včerejším osvěžení je tam všude čerstvá tráva,“ usoudil otec, který nechtěl nic z tohoto posledního slunného dne promarnit bez svých dvou krásných dívek.




Venku bylo opravdu nádherně. Slunce svítilo a hřálo, takže nepřišlo od věci letní oblečení. Zelenavá vysoká tráva šimrala na kotnících a lýtkách a keře s rozkvetlými květy zářily veselými odstíny.
Zkusili hrát pár her, ale Nancy byla velmi unavená, protože dnešní noc příliš nenaspala. Lehla si do trávy a nechala dovádět otce s Kájou, která si za každou cenu chtěla zopakovat kolotoč, jenž se jí na takovou dobu měl být odepřen, poněvadž nikomu jinému než Alexovi tolik nedůvěřovala. Dlouho jim to však taky nevydrželo, zvláště proto, že Alexandr nechtěl nechat Nancy příliš dlouho samotnou, už ze svých osobních důvodů. Oba manželé totiž po dnešní noci pociťovali po těle mravenčení a vzrušení a potřebovali být spolu. Muž si k ní opatrně přilehl a vzal ji těsně kolem ramen.



Karolína to chápala a i když by nejraději byla také s někým blízkým, třeba se Samem, jenž ji už tolik chyběl, byla tolerantní a vybíjela si svou neúnavnou energii něčím vyčerpávajícím. Lítala po zahradě a nechala si cuchat neupravené vlasy příjemný větříkem, který zabraňoval tomu, aby komukoliv z nich bylo horko, a nebo si jednoduše vzala švihadlo a snažila se překonávat všechny své dosavadní rekord. Ať už však prováděla cokoliv, od svých rodičů se nechtěla příliš vzdálit, aby se jí nikam nezatoulali.
Byl klid, slyšet byl jen něžný zpěv ptactva a opera přehrávajících se cvrčků. Alex usoudil, že to je ta nejbáječnější a nejpříhodnější chvíle si zkusit s Nancy popovídat. Měla skvělou náladu a užívala si chvíle, kdy mohli být spolu.
„Nancy?“



„Copak?“ odpověděla a víčka nechala spokojeně zavřená.
„Máš nějaký problém?“
Nancy oči ve chvíli otevřela a tázavě na manžela pohlédla.
„V téhle chvíli? Vůbec ne, právě naopak,“ usmála se nepřesvědčivě, avšak Alexandr, který ji velmi dobře znal, si všiml náhle změny jejího vnitřního rozpoložení a pochytil, jak se její dosud uvolněné tělo celé zkroutilo.
„Ty mi něco tajíš a nemysli si, že si toho zrovna já nevšimnu. Já, který tě znám celý život. Tehdy, tu tvou včerejší neklidnou noc před oslavou. Našel jsem tě zhroucenou na jídelním stole a poté co jsem se tě snažil vzít do náruče a odnést, jsi se mi začala nevědomě, nejspíš ze spaní, omlouvat a prosit o odpuštění. Neříkej mi že to nic neznamená. Toho rána jsi byla celá bledá a nevyspalá a...“ Nancy to nevydržela jen tak klidně ležet, proto se od manžela odlepila a nepohodlně se posadila.



„Alexi, už je to dávno. Musím si to vyřešit sama,“ přerušila ho rozrušeně a protřela si nakrabacené čelo až ke spánkům.
„Jsem tvůj manžel a jednou jsem ti dal slib „V dobrém i zlém.“ Mám právo se o tvých problémech něco dozvědět a pokusit se ti pomoci. A asi se mě to týká, jinak by jsi se mi v tom polospánku jen tak bezdůvodně neomlouvala,“ naléhal Alex a taky se posadil. Byl velice rád, že si Karolína šla pro svačinu do domu, jinak by neměl šanci z manželky dostat vůbec nic.
„To já ti taky tehdy slíbila,“ šeptla si pro sebe a schovala oči odmítavě mezi kolena, které pevně objala. Alexandr to neslyšel, ale všiml si gesta, jenž u své ženy před tolika lety tak často viděl a které značilo schovat se před světem a uzavřít se do sebe. Bral to jako naprosto odmítavý impulz.
„Nancy tohle nedělej,“ řekl něžně a donutil ji zvednout hlavu. Něžně ji políbil a dodal tak důvěry. Pak si zase odsedl a Nancy se trošku uvolnila. Oči ovšem měla vlhké.



„Nancy ty sama víš jaké problémy jsme museli společně překonávat. Nechci, aby se cokoliv z toho opakovalo a ty jistě taky ne. Zvlášť když máme Káju, která o tvé minulosti neví a já nechci dopustit, aby k tomu došlo, nebo aby dostala záminku o tom vůbec přemýšlet. Tehdy jsi mi to taky nechtěla říci a dodnes nevím co se stalo, ale musíš mi dát za pravdu, že tvůj problém dokážeme společnými silami vyřešit lépe než ty sama,“ mluvil k ní vlídně, ale velmi naléhavě.
Nancy celou dobu vrtěla hlavou a po tváři ji tekly slzy. Byla ovšem naprosto klidná, avšak za každou cenu musel dávat pozor, aby jeho citově labilní žena nedostala důvod k záchvatu.
„Stalo se něco?“ ozvala se zčista jasna Karolína, až sebou oba rodiče trhli, „Udělala jsem něco?“ zeptala se zase jinak a velmi nervózně, jelikož máma trochu malátně vstala a rozešla se do domu a táta na to sklonil zklamaně hlavu a také se zvedl.



„Tati?“ šeptla rozrušeně dcera, která ničemu nerozuměla. Nasadila zoufalý výraz a rozhodila zmateně rukama. „Provedla jsem snad něco špatně?“



„Nic se nestalo,“ řekla nakonec unaveně, pošimral ji po vlasech a pohlédl za malou postavičkou jeho ženy vcházející do domovních dveří.
„Nechceš si se mnou zahrát fotbal?“
„Teď ne Karolínko. Teď opravdu není správná chvíle, promiň. Raději se vrátíme domů.“
„Ale byli jsme tu přeci jen chvilku a slunce tak pěkně hřeje,“ odporovala dcera a zůstala vzdorovitě na místě.
Táta neodpověděl, nechal ji tam trucovat a odešel.




Nancy v obýváku, kuchyni ani v jídelně nebyla. Koupelna byla prázdná a do druhého patra se nedíval. Dosedl utahaně na sedačku a počal přemýšlet.
Rozhovor dopadl hůře než si představoval, ale lépe než mohl doufat a na to Alex nezapomínal. Co ho nejvíce tížilo na srdci byla skutečnost, aby nevinně vypadající záležitost nedošla tak daleko jako před lety.
Podobné stavy Nancy začaly přitěžovat život, když neměli peníze, avšak nejhorší časy, které si pamatoval byly v době, kdy již měli konto finančně poměrně zajištěné, pár týdnů po jejich hádce, což nebylo logické a muž jako byl Alex, který ve všem pátral hlavně cestou logiky, ničemu nerozuměl. Nenacházel též důvod, co za problémy by měla mít v tak spokojeném období jako se zdálo být teď, i když pravda. Zmiňovala se přeci : „Alexi, už je to dávno...“ Nic mu nedávalo smysl...

Nancy se snažila vnímat jen tóny, které vznikaly při každém pohybu prstu. Klavír a jeho lahodný zvuk dostával ženu do jakéhosi prostředí neznáma. Dokázala u něj příliš nepřemýšlet a nezatěžovat se.



Přesně to potřebovala. Hru na klavír se učila dávno, na univerzitě. Nikdy neměla velké nadání, aspoň to tvrdil odborník, ke kterému chodila v desíti letech, a jenž ji odmítl dál v tomto oboru vzdělávat, ale jeden o rok starší student na výšce ji přesvědčil, aby se u něho doučovala. Moc ráda na něj vzpomínala. Dával ji soukromé hodiny pravidelně od 19 hodin každou neděli a pátek, do doby kdy školu v oboru teologie úspěšně dostudoval. Díky svému obrovskému nadání, byl ihned po studie přijat na misie. Od té doby ho Nancy nikdy neviděla. Byl to její oddaný přítel, i když o něm skoro nic nevěděla. Snad jen skutečnost, že mu bylo od narození osudné být knězem a sloužit lidem. Aspoň to říkal a hlavně tomu věřil.
Když Nancy hrála na klavír, skladby od Mozarta a Chopina ji dokázaly odlákat od reality a připomenout Pavla a jeho oddané tvrzení, že je důležité důvěřovat si a milovat sebe sama, jestli chce opravdu produkčně žít a podílet lásku i s někým jiným.



Což chtěla, protože už v těch dobách spolu s Alexem chodili a ona slepě věřila, že budou manželé, co se samozřejmě stalo skutečností. Poslouchala Pavla jako svého učitele a staršího bratra a obdivovala jeho názory a přesvědčení, které ji teď tolik chybělo. Nancy nevěděla co má dělat. Tak moc by tu Pavla vedle sebe potřebovala a zeptala se ho, jestli je oprávněné si něco vyčítat nebo jestli s tím může aspoň něco dělat, aby se nadále neničila život. Výčitky svědomí ji totiž vyčerpávaly a užírali po kouskách její topící se štěstí.
Uvědomila si, že slyší tlumené kroky. Nepřestávala ovšem hrát a nepřerušila mistrovské dílo nepochopeného Mozarta.
Nastalo ticho, když stiskla poslední klapku a nechala líbezně doznít. Zavřela oči.
„Nancy...“
Nevydržela sedět. Rychle vstala a pevně sevřela to co v životě tolik milovala.



„Miluju tě, ale nemůžu ti nic prozradit. Je to moje starost, jen moje a já si ji musím vyřešit. Bez tebe,“ dodala nekompromisně, ještě když byli v tak těsném objetí. Muž ji spěšně odtáhl a pronikavě se na ni podíval. Nebyl vůbec spokojený a ani trochu ho její slova nepotěšila.
„Jen tvoje? Tak jako dřív? Můžu ti důvěřovat, že to zvládneš líp než tehdy?“ rozhněval se a pustil ji. Otočil se a ruce v bok značily jak je značně rozrušený.



„To od tebe není fér, když mě nepřetržitě připomínáš mé selhání. Jde ti tedy o mé štěstí nebo se chceš jenom dozvědět víc, abys nebyl mimo hru? Jde o tvou hrdost, že ano?“ rozkřikla se Nancy. Tentokrát nebyla hysterická, naopak velmi věcná. „Nepamatuji si kdo tehdy zklamal víc. Jestli já... nebo ty,“ otočila se na podpatku a odkráčela pryč.

Čím dál víc krásnější, čím dál víc poutavější. I když se to zdá být nemožné, tvůj příběh je díl od dílu lepší. Když to čtu, tak si říkám, že další díl snad lepší být nemůže ale on je! Krásný díl Leio, moc pěkně se to četlo.