Vítr naděje

Leio, úchatný dílek, začíná to být čim dál víc zajímavé, já ani nemám slov, abych vyjádřila, jak krásně píšeš, prostě Tě obdivuji, jen tak dál

Tak tenhle díl byl fakt hodně zajímavej, až mi bylo líto, že to už končí =)) už se těšim na další dílek a taky musim moc pochválit styl psaní, i když to píšu pořád si prostě jednička

Jak bych mohla, když už sem se do toho začetla =)) jen pokračuj, budu se těšit na další dílky

Kapitola Osmá

Od Alexova odchodu uběhlo spoustu dní, ale ne tolik, aby si přestal lámat hlavu s tím, jak Nancy smýšlela o jeho zklamání. Nevěděl o čem mluvila, nebo spíš tušil, ale připadalo mu nemožné, aby o tom nezvratném incidentu, který si tenkrát neusmiřitelně vyčítal, věděla sebemenší podrobnost. Byl dodnes přesvědčen, že těch pár dní strávených v pošetilosti, zapadlo v zapomnění bez vědomí kohokoliv jiného krom něho a Kristen, kterou od té doby naštěstí nespatřil.
Letadlo plulo bezmračnou oblohou bez značných potíží. Motor hučel a v prostoru letadla zněl nepravidelný šum cestujících. Pro Alexe bylo toto prostředí známé a nerušivé. Ani ty zvuky kolem sebe nevnímal. Hleděl do nekonečných dálek naprosto soustředěný a zamyšlený. Nedokázal potlačit strach a vinu v srdci, že tento zdánlivě zapomenutý, leč významný prohřešek má cosi společného s tolika dávnými problémy.




„Mami kdy se táta zase vrátí? Už jsou to skoro 3 týdny co odjel,“ stěžovala si Karolína a stále se snažila na mámu otočit.
„Nevrť se pořád, snažím se tě učesat,“ obořila se na ni uhýbavě Nancy a dál mísila její čerstvě umyté vlasy.
„Mami nevyhýbej se odpovědi! Chci to vědět! Za celou tu dobu co je pryč, jsi o něm nepromluvila!“ vztekala se malá Karolína a vytrhla se jí. Všechny vlasy se jí rozpustily na ramena a Nancy zůstala zaraženě sedět s gumičkami v napřažených rukou.
Položila poklidně hřeben a dlouze se na Karolínu podívala. Dcera si byla skoro jistá, že konečně odpoví.
„Jak chceš, učesej se tedy sama. Já mám práce stále dost na to, abych svůj čas nemarnila s takovou hubatou nevděčnicí,“



Zvedla se a dceru bezvýrazně obešla.
„To tam mám jít v culíku?“ podivila se zklamaná dcerka, která usoudila, že bude lepší, zahájit téma táta opět v nějaké jiné příhodnější chvíli.
Nancy pokrčila rameny a kráčela do ateliéru.
„Mamí!!“ zakřičela dcera a rozběhla se za Nancy do vedlejší pokoje. Trochu se uklidnila a obezřetně pronesla: „Promiň. Už ti neuteču. Ale tohle mi nemůžeš udělat. Budu všem jen pro smích.“



Nancy se na ni dívala pohledem, který v posledních třech týdnech Karolína vídala stále. Nakonec se však šibalsky usmála.
„Ne, to by bylo nevýchovné a aspoň zítra více oslníš,“ a mrkla na ni. Dcerka si vzdychla. Vypadalo to, že si o to svými otázkami u mamky opravdu koledovala.

„Myslíš, že tam bude i Sam?“ básnila dívenka zářící v ranním horkém slunci za klapotu svých černých střevíčků.
„Říkal, že má tento rok také nastupovat do školy, ale musíš si uvědomit, že se první třída dělí na...“
„A, B, C. To znám. Ale podle čeho to oni dělí?“
„Drahoušku chceš toho po mně moc,“ usmála se Nancy, „Jednoduše doufej, že se s ním sejdeš u stejných dveří. Tak a jsme tady,“ pronesla slavnostně na závěr. Ucítila jak dceruška najednou ztuhla a silně ji zmáčkla dlaň.



„Mami já se bojím!“ šeptla vystrašeně.
„Nikdy jsi o strachu nemluvila,“ klekla si překvapeně Nancy ke Karolínce.
„Většinou si to jen píši, ale vám s tátou jsem to říkat nechtěla. Tatínek nemá rád, když se bojím a taky jsem myslela, že když budu mít po boku Sama, tak že se už dětí nebudu tolik bát, ale teď... Teď se mi chce hrozně na záchod a v bříšku se mi kroutí. Nenecháme to na příští týden? Třeba jsem nemocná!“ ukončila proslov s nadějí v hlase a těkala zoufala po matce očima.
„Takhle se Kájo problémy neřeší,“ políbila ji Nancy něžně na tvář a pokračovala : „Sam tam jistě už čeká a nebylo by fér takhle zbaběle utéct. To má tatínek pravdu.“
„Promluvila jsi o něm!“ zajásala najednou Karolína a strach dočista zmizel.
Máma se zvedla a opět se na ní podívala svým dlouhým a nic neříkajícím pohledem.



„Tak upaluj. Za hodinku se pro tebe vrátím,“ stočila řeč jinam a o něco chladněji ji postrčila ke škole. Karolína ji opatrně zamávala a odkráčela neochotně dovnitř.
Nancy ještě chvíli stála na chodníku před budovou a vsávala nepříjemný žár vycházející z rozpáleného chodníku a když uslyšela staré známé školní zvonění a nohy ji začaly tuhnout, otočila se na podpatku a nenuceně se rozešla cestou k blízkému městu.



Když Karolína vstoupila do chodby plné zářících barev, skříněk a dveří, rozhlédla se s úmyslem najít svého milovaného kamaráda. Ovšem potulovalo se tu spousta dětí, ale Sam se mezi nimi nenacházel. Zklamaně se rozešla ke skříňkám, že se jí naskytne nejlepší pohled na dění kolem, když v tom ji někdo žduchl do zad. Zapotácela se a upadla do kleku na studenou zem. Otočila hlavičku a spatřila za sebou malého tlouštíka se zákeřným úsměvem a průhlednými oči.





„Dávej pozor kam šlapeš,“ zahihňal se odkráčel pryč.
Karolína dělala co mohla, aby se nerozplakala. Ovšem když se s vlhkýma očima rozhlédla, aby si ještě toho tlustého chlapce prohlédla, ihned na své první trápení zapomněla a usmála se. I když přes uslzené oči bylo hůř vidět, nemohla si splést černé, huňaté vlasy, štíhlou postavičku a oblíbený Samův modrý svetr.
„Nestalo se ti nic?“ přiběhl k ní neklidně a ustaraně si ji prohlížel.



„Ne,vůbec nic! Ach Same, už jsem se bála, že tě tu nepotkám!“ a rychle chlapce s úlevou objala.
„Je to druhá jediná základní škola v The Valey, kde bych měl jinde být, když jsi říkala, že půjdeš sem?“ usmál se, když se vyprostil z její náruče.
„Teď spíš, abychom byli v jedné třídě,“ strachovala se Karolína a rozhlížela se.
„To musíš jít za tamtou paní, u toho stolečku. Má seznam jmen a tříd. Nemá to žádná pravidla. Buď si tvá maminka vybrala určitou učitelku nebo tě jednoduše náhodně rozhodili.“



„Mě nikdo rozhazovat nebude! Kde jsi ty?“
„V C,“ odpověděl pohotově, když viděl, v jaké ráži jeho kamarádka je. Ta se rázně rozešla k paní a mile se usmála. Sledoval jí z dálky a byl stále neklidnější.

„Tady nejsi ve školce, aby sis mohla na každého otevírat pusu!“ uslyšel rozhořčená slova té paní, asi po dvou minutách přihlížení. A to už slyšel i Káju : „Já nikdy ve školce nebyla, ale vyrůstám v dobrosrdečné rodině a vím co je to slušnost. Vy se podle základů ohleduplnosti však nechováte! Nevím co je špatného mě z A přestěhovat do C, madam!“



Paní na ní chvíli koukala, jako by se byla přeslechla, ale brzy se vrátila na zem a spustila další ostrý argument : „Kdyby si ovšem takhle vyskakoval každý, mohla bych to tu rovnou zabalit!“ Kája však nezahálela a trochu s touto odpovědí počítala : „To by jste mohla. Ovšem co se týká Vašeho rozhořčení, nevidím tu nikoho, kdo by měl větší důvod než nelibost písmenka a chtěl přeřadit. Já ovšem mám velmi dobrý důvod chtít jít do jiné třídy! Nevím jestli to znáte, ale já nechci ztratit jediného kamaráda, kterého jsem kdy měla…“ Na konci se jí ovšem zlomil hlas.



Bylo znát, že paní se zarazila a neví co si počít. Otočila hlavu stranou, jako by se na svůj čin nemohla ani podívat, zachmatala v míse napravo a podala kartičku s C dívce, která nevěřila vlastním očím.
„Děkuju!“ zajásala a radostně kartu přijala. Obrátila se na Sama a vesele se k němu rozběhla a on viděl, že se jí na tváři leskne ještě čerstvě uroněná slza.

Nancy sledovala nezastavující se město kolem sebe. Auta, kola, pouliční hudebníky a spěchající matky s dětmi, které si po prázdninách odvykly chodit včas do školy. Pousmála se, ale mrzuté vzpomínky ji donutily, aby úsměv opět zmizel. Před očima se zračila ta vzdálená, nepříjemná minulost společně s nespravedlivou hádkou, která byla stará už dlouhé tři týdny. Stále si nemohla odpustit pocit, že Alexova nedůvěra byla velmi neoprávněná. Avšak vyčítala si zároveň i skutečnost, že vmetla manželovi do tváře něco tak intimního a tolik let promlčeného. Už tenkrát si zapřísáhla, že nedá manželovi nikdy najevo, že o jeho zklamání má jakékoliv tušení, natož to, že zná podrobnosti. V hlavě se mísil vztek s proviněním a vzpomínky dávné i nedávné a svět kolem Nancy se smršťoval do bezvýznamného hluku.



Když vtom ji zarazil tak známý a neočekávaný hlas.
„Nancy! Ach, drahá Nancy, zastav se přeci!“ ozvalo se za ní mnohem blíže než prve čekala. Procitnutí z vlastního podvědomí jí trvalo déle než si myslela, proto sebou velmi rázně cukla, když se otočila ke zpocené a udýchané tváře, jenž byla od ní pouze pár centimetrů.
„Už jsem myslela, že jsem si tě s někým spletla, protože jsi vůbec nereagovala a do města moc často nechodíš,“ povídala Marie držíc si ještě bok.
„Jak daleko jsi běžela drahá přítelkyně? Ty bláznivko jedna praštěná!“ dodala s úšklebkem Nancy a srdečně přítelkyni objala.
„Ach, už od jarmarku! A to jsem tě viděla přes celé náměstí. Kde jsi si navykla tak svižně chodit, když skoro mezi lidi nechodíš?“



„Že nechodím mezi lidi, neznamená že si občas nevyjdu na vzduch,“ objasnila Nancy a společně se rozešly vstříc městu.
Nepřešly však ani na konec parcelky, kterou míjely, a Maruška, kterou znervózňovalo to ticho a monotónní klapání jejich bot, se neudržela a zeptala se :
„Stalo se něco Nancy?“ donutila přítelkyni zabočit do parku po jejich levici. Chtěla konečně vypáčit z Nancy nějaké vysvětlení. Připadalo ji, že se už přespříliš dlouho utápí sama v tolika starostech. Posadila ji na nejbližší lavičku a obrátila se na ni se stejnou otázkou.



Nancy se kousla do rtu. Potřebovala se někomu svěřit. Držela to v sobě už moc dlouho.
„Nespěcháš?“ obrátila se prosebně na Marušku, která s uklidňujícím výrazem zavrtěla hlavou.
„Pohádali jsme se s Alexem,“ vydechla.
„Každý se sem tam s někým pohádá,“ reagovala na to trošku zklamaně kamarádka. Čekala něco pikantnějšího. Vysvětlení na všechny ty dlouholeté problémy.
„Nepřerušuj mě, jestli nechceš abych přestala,“ okřikla ji něžně Nancy, „Nebyla to obyčejná hádka. Oživila všechno to staré a zdánlivě zapomenuté. Alex mi vmetl do tváře mé zklamání a já ve své pýše jsem se neudržela a řekla mu o jeho. Nepřímo, ale naznačila jsem, že něco důležitého vím.“



„A co to je?“ vydechla napnutě Marie, rozhodnuta naléhat. Avšak bylo to zbytečné. Přítelkyně se též rozhodla. Podělit se o všechnu svou dlouholetou bolest a výčitky. O všechny vzpomínky, které tolik let mučily její srdce a svědomí. Podělit se o svou vinu…

Moc hezkej příběh, sem ráda, že se tu nakonec objevilo pokračování moc se mi líbila scénka s Karolínkou a vstupem do školy =)) a jinak sem zvědavá, jak je to všechno mezi oběma rodiči

Kapitola devátá


„Už je to dlouhých, ne 8, ale skoro 9 let. Vzala jsem si Alexe jako nezaměstnaného a velmi chudého mladíka. Neměli jsme vlastní byt, pobývali jsme v podnájmu. Alex nemohl najít práci a k tomu všemu nám mnoho morální síly nepřineslo úmrtí mého otce. Dítě, o kterém jsme mysleli, že nám může přinést trochu štěstí, se nám nedařilo počít, díky čemuž jsme oba podléhali depresím, náš vřelý vztah se začal pod tíhou starostí rozpadat a začali jsme se stále více hádat.



Zvlášť já jsem nebyla nejvzornější manželkou. Podléhala jsem svým hysterickým záchvatům a nebyla jsem tak silná, jak jsem si vždy představovala a doufala. Vyhrožovala jsem mu ať udělá cokoliv, COKOLIV, hlavně ať něco udělá a také jsem se oháněla rozvodem. Donutila jsem ho k odvážnému kroku. Alex odjel hledat práci do Německa a oznámil mi, že se nevrátí, dokud nezajistí naši budoucnost. Byl roztrpčen a jistě byl rád, že se mě a mé psychické lability na chvíli zbaví. Já však věděla, že to myslí vážně a nezbývalo mi nic jiného než čekat. Většinu času co byl pryč, jsem prospala a probrečela u mámy, která byla jedinou mou oporou.
Už nevím přesně jak dlouho se vrátil, avšak byly to nejjasnější dny jaké si z těch temných časů pamatuji. Byl podivný, mlčenlivý, ale projevoval mi tolik citu a lásky a tak něžně o mě pečoval, že jsem příliš nepátrala proč je tak jiný. Ovšem měli jsme zajištěnou cestu ke štěstí. Alex si zázrakem získal místo u firmy značky Mercedes. Nebylo pochyb, že nás čeká úsměvná budoucnost. A s příchodem šťastných zpráv jsme si k sobě opět našli cestu.



S východem z toho pekla a nejistoty, jenž jsme za ty 4-5 měsíců zažívali, nám Bůh požehnal Karolínu, tenkrát jsme ale ovšem ještě nemohli vědět, že to bude dívenka, a nádherný dům. Dům, jenž jsem si jako malá vysnila a který jsme dodnes neopustili. Hospodařilo se mi tam velmi příjemně a z počátku jsem si nemohla přát víc. Avšak po několik měsících ba i týdnech jsem si začala uvědomovat, jak mi Alex chybí. Byl v Německu skoro pořád a dnes to není jiné. Vlastně se mnou skoro nežil, vracel se domů jako na dovolenou. Ovšem nikdy jsem se neodvážila říct ani slovo a ani jsem na to neměla právo. Přece to jsem ho k tomu donutila. Byla jsem spokojená, zámožná a nepracující žena, čekající své první dítě.



Všechen můj zdánlivě bezchybný svět se však zhroutil o jednom bouřkovém dnu v květnu. Seděla jsem u plápolajícího krbu v obývacím pokoji a četla jsem malému miminku Pýchu a předsudek od Jane Austenové, kterou jsem si velmi oblíbila a miminko si ještě nemohlo vybírat, když bylo v bříšku, když vtom se ozval pronikavý zvonek. Zavřela jsem poplašeně knihu a s knedlíkem v krku šla otevřít. Před dveřmi stála skleslá těhotná žena v mnohem pokročilejším stádiu, než jsem byla tu dobu já.



Samozřejmě jsem ji hned pozvala dovnitř a připravila ji horký čaj. To jsem ještě netušila, proč k nám zavítala.
Usadily jsme se a ona se začala vyptávat na Alexe. Byla ještě celá provlhlá, ale bylo jasné, že kapky na tvářích jsou její slané slzy. Nakonec své tajemství v sobě plápolat neudržela a vypověděla mi všechno, co měla na jazyku. Asi stejně, jako to dělám já teď tobě.
Pamatuji si to velice živě :
„Ach drahá paní Hawkinsová, tolik se stydím, že to musím povídat zrovna Vám a bojím se, že tím zrazuji i jej, ale nemohu si pomoci!“



„Bude to už několik měsíců, kdy Váš manžel odjel do Německa hledat práci. Seznámili jsme se v letadle. Dělala jsem letušku a měla jsem tenkrát zůstat v Německu na stáži. Ovšem zrušila jsem ji a doprovázela Vašeho manžela. Byl mi velmi nakloněn a já měla pocit, že touží po tom, abych mu dělala společnost. Prožili jsme spolu nádherné 4 dny a nejednou jsme spolu strávili noc. Vášnivě jsem se do Alexe zamilovala a myslela jsem, že je mi tento cit opětován.



Ale Alex byl den ode dne protivnější. Vypadalo to, jako by měl obrovské výčitky. Začal o Vás stále více mluvit a říkal, že se cítí jako bídák. K mé nelibosti jeho řeči neměly konce, a když mě nakonec začal přesvědčovat o své lásce k Vám a náš románek okamžitě skončil jeho nezvratným odchodem. Rozešli jsme se v hádce, když se nenechal přesvědčit o opaku. Od té doby jsem ho neviděla, avšak přeci jen jsem na něj nikdy nezapomněla. Ani jsem nemohla,“ odmlčela se a pohladila si bříško. Dovedeš si snad představit moje rozčarování. Těkala jsem od její půvabné tváře k bříšku a nezmohla se na slovo. Pokračovala :
„Od té doby ho hledám, jelikož se mi nikdy nezmínil kde vlastně žije. Chci mu říct jak ho miluji a také mu říct o našem dítěti,“ zakončila ležérně.



Její klid a přesvědčení mě dovedlo k obrovské zlosti a roztrpčení. Měla jsem v sobě v té chvíli tolik energie, bolesti a nenávisti, že jsem ji vyhostila na déšť se slovy, že ji už nikdy nechci spatřit, což se mi také vyplnilo. Ten čas byl Alexandr v Německu a já měla dost času se uklidnit a promyslet si, co udělám. Uvědomovala jsem si, že tenkrát jsem ho k jeho pošetilosti a útěku dohnala já a rozhodně jsem neměla v úmyslu mu cokoliv vyčítat a nakonec jsem se zapřísáhla, že s ním o ní ani o její návštěvě nikdy nepromluvím.“



Marie mlčela jako hrob. O tomhle s ní přítelkyni vždy odmítala hovořit. Jediné čeho se dopátrala bylo povídání o šťastném dětství a nebo době, po tom co se Karolína narodila. Pohladila Nancy po ruce, ale stále si nemohla odpustit zvědavost a věděla, že když se nezeptá teď, Nancy ji nikdy už ten napínavý příběh nedopoví.
„Ovšem stále nechápu, proč jsi tenkrát byla… ehm… Proč jsi byla…“
„Na psychiatrii? Neboj se to říci Maruško, stydím se za to, avšak už jsem ti řekla dost na to, abych se nebála ti tento zanícený příběh dovyprávět,“ odvětila Nancy a sepjala nervózně ruce. Velmi se jí potily.
„Než jsem se Alexe dočkala, uběhlo spoustu dní a já nepřestávala myslet na svou nedávnou návštěvnici. Stále jsem měla před očima její modré uslzené oči a zoufalství, které se v nich zračilo. Pomohl mi až manželův návrat. V jeho přítomnosti jsem dokázala zapomenout a nezatěžovat mysl výčitkami o své bezcitnosti.

]

Bylo to zvláštní, sedět vedle Alexe s tím, co jsem najednou věděla o jeho minulosti, ale dokázala jsem ten pocit přehlížet. Byl pro mě bezcenný, když jsem se upokojovala skutečností, že se rozhodl pro mě.
Jednoho rána jsem si četla noviny, jako obvykle. Stál tam článek o týdenním dítěti, jenž bylo zanecháno u městské nemocnice. Matku však podle kamerového záznamu nalezli mrtvou. Předávkovala se.



Nebylo pochyb, že je to ona žena, která mě před pár týdny navštívila. Byla tam její fotka. Kristen Doolová se jmenovala,“ oči se Nancy zamlžily a Marie už neměla v úmyslu naléhat. Její přítelkyně ovšem s těžkým hlasem a sebeovládáním byla odhodlána dotáhnout příběh do konce.
„Zabila jsem ji. Donutila jsem ji k vraždě a plně jsem si uvědomila velikost tohoto svého činu. Alexe jsem si nikdy nezasloužila. V hlavě mi vyvstala myšlenka, že mi nikdy nebyl souzen, když jiná byla schopná si bez něj vzít život.



A také jsem byla vina za to nebohé a opuštěné dítě. Osamocené a bez lásky. Díky mně a mé pýše. Nepokusila jsem se ji ani pochopit. Ne! Další střípek mého života si příliš nevybavuji. Bylo to přespříliš roztříštěné,“ Nancy si hrubě dřela ruce a bez citu si kousala do rtu. Ústa měla lehce pootevřené a prudce vydechovala. Marie ji za ty ruce chytila a přivinula se k ní. Byla si vědoma svého dílu, kterým ji přinutila.
Když pocítila utišující se Nancin stav, s nechápavým výrazem se odtáhla a podala svou poslední otázku.
„A proč ti všechno po těch letech vyvstalo až teď?“



„Provázelo a provází mě to stále milovaná přítelkyně, i když po vylití srdíčka k tobě, se mu hodně ulevilo.“
„To jsem velice ráda!“ políbila ji upřímně na tvář, ale neodpustila si : „Ovšem, ale proč teď tak očividně? Jistě si toho všiml i Alex, za to bych dala ruku do ohně a proto jste se také dozajista pohádali.“
„Maruško,“ oslovila Nancy něžně milenou kamarádku a upřela na ni svůj úsměvný, avšak trošku zoufalý pohled a dodala : „Mařenko… Čekáme s Alexem miminko.“

Mno, musim uznat, že sem tohle tak trochu čekala teda až na tu závěrečnou část a co se týče miminka, tak sem zvědaváá =)) těšim se už na další dílek

Kapitola Desátá

„Dobrý den,“ pozdravila slušně Kája a ctihodně se uklonila před madam Pinnochi, vrátnou, která klidně seděla za svým vyleštěným pracovním stolem, na který nikdy nenechala dopustit.
Karolína se Samem si dali brzký sraz před školou. Bylo to jejich druhé školní pondělí a za celý první týden neměli čas školu pořádně prozkoumat. Většinou je zdržela nějaká skupina spolužáků, kteří brali za samozřejmé, že se jim musí věnovat.
Teď se tu ovšem nacházela jen tichá a nevnímavá stará vrátná a oni dva.
Konečně se mohli beze spěchu porozhlédnout po celé vstupní chodbě od vrátnice až po skříňky, které se nacházely až vzadu u vchodů na oddělené WC.



Vrátnice vypovídala vše o puntičkářské a čistotné povaze paní Pinnochi.Zeď byla pokrytá poličkami, jenž se leskly čistotou a byly pokryty lákavými, užitečnými a ozdobnými předměty. Některé Kája nikdy ani neviděla a takové množství drahých věcí neviděla ani u mámy v ložnici. Vedle nich byla pověšená lékárnička pro případ úrazů nebo nevolnosti, jelikož na základní škole se může stát každou chvilku něco nemilého a vrátná měla ve svém pokročilém věku už dost zkušeností, aby byla vždycky připravena na to nejhorší. Stůl byl nádherně rozvrhnut a žádné místo nepozbývalo smyslu. Co vrátná potřebovala měla vždy po ruce včetně zásoby knih v šuplíku.
Madam Pinnochi jim na pozdrav krátce kývla.
„Uzavřená jako vždycky,“ pomyslela si Kája. Od té hádky se před starou vrátnou cítila zvláštně a rozhodně ne příjemně, ale v žádném případě toho nelitovala. Vždyť si vydobyla místo blízko Sama. Vždyť by teď byli od sebe hrozně daleko.



Kája se obětovala a u skříněk si místo dívčí červené, vzala kluckou modrou, aby byla vedle kamaráda bez výjimek. A nakonec ji to i vyhovovalo, vlastně v tom nebyl rozdíl a ona si ze všeho snažila nedělat těžkou hlavu.
Třída byla zcela obyčejná a znali ji velmi dobře, protože na její prohlídku měli dostatek času o hodinách, takže její návštěvu odložili a s kradmými pohledy na vrátnou se plížili ke schodům. Nebyli si úplně jisti, jestli do druhého patra, nebo kam vedly, vůbec mohou.
Madam Pinnochi se však právě probírala kartotékou, takže je vůbec nevnímala. I když to nevěděli, i přes tu scénu první den si je pro jejich něžné kamarádství a slušné chování velmi zamilovala a neměla důvod jim nějak nedůvěřovat.



„Au“ vyjekla potichu Kája, když ji Sam sešlápl rukou patu na schodech (žebříku).
„Promiň,“ omluvil se přiškrceným hlasem a plazili se schod po schodu dál.
Nakonec se ozvalo velké „Ach!“ Kájiným hlasem. Samuel rychle dolezl také a vydechl úplně stejně.
Byl to nádherný pohled. Byli na chladném podzimním vzduchu, avšak husí kůže jim naskočila z výhledu, jenže se před nimi skýtal.
„Same?“ pronesla zasněným hlasem Kája.
„Hm?“ odpověděl kamarád chabě na známku toho, že ji poslouchá.
„Mohli bychom se tu scházet,“ dořekla myšlenku.
Sam se na ni nejdřív trochu nechápavě podíval. Pak se doširoka usmál a přitakal.
„Jo, to mohli.“



Chvíli jen tak stáli a pak si sedli naproti sobě na zem, aby jim nezdřevěněly nohy. Času měli ještě dost a tady se jim tolik líbilo, že neměli myšlenky vracet se do jámy lvové dřív než bude nutné a nezazvoní na hodinu.



Byl klid, nic je nerušilo, tak se chytli za ruce a poslouchaly ptactvo. Věčně to však nemohlo vydržet a brzy se nedal přeslechnout halas a směs hlasů příchozích dětí. Romantika začala ztrácet na síle. Pění ptáků a vítr ve stromech se ztrácely v křiku dětí, které putovaly do školy.
Děti se na sebe utrápeně podívaly a uvědomily si jak jsou jiní. A pak se jim dokonce naježily chloupky na zátylku, protože uslyšely mezi hlukem i hlasy sourozenců Bindleyových, Thomase a Charlieho Bindleyových, bratrů z vedlejší třídy, kteří jim hned první týden sužovali život.



Sam stiskl přítelkyni ruku mnohem silněji a zašeptal ji, aby je nikdo neobjevil :
„Já budu vždy na blízku, abych tě ochránil.“ Kája se uklidnila a chlapci uvěřila.
„Bez tebe bych byla ztracená Samíčku,“ a věnovala mu jeden ze svých nejpůvabnějších úsměvů.

Nancy si procházela katalog Chiko - potřeb pro dítě a kochala se velkým výběrem krásně vyšívaných a barevně kombinovaných povlečení, dřevěných postýlek a pestrých hraček. Usmívala se a nemohla se vynatěšit. Najednou jí to malé připadalo jako nejjasnější bod jejího všedního života. Nemohla se dočkat až se svěří Alexovi a přes všechnu svou snahu nechápala, proč si díky něčemu tak příjemnému dělala tak zbytečné starosti. Jistě, vinu v sobě bude mít navěky, ale nemusí si tím zničit zbytek svého rodinného a manželského života.



Jak tak uvažovala s úsměvem na rtech a s osobním zapřísáhnutím, že se bude všechen svůj čas snažit usmívat, zazvonil telefon.
Položila časopis a pomalu se zvedla. Tušila, že by to mohla být Maruška. Co jí vypověděla svou minulost a své „malé“ tajemství, volala ji 5krát do dne a od jejich posledního setkání ji 3krát i s Honzíkem navštívila. Uvařila, uklidila a Kája měla aspoň dětskou společnost.
„Prosím Hawkins,“ představila se příjemně.
„Ano, tady Hawkins,“ ozval se z druhého konce mužský hlas. Nancy nadšením poskočilo srdce.
„Alexi?!“



„Jsi to opravdu ty?!“ vyjekla nevěřícně.
„Samozřejmě, že jsem to já. Čekala jsi snad někoho jiného?“ optal se podezíravě. Samozřejmě že byl mile překvapen, že Nancy nejspíš zapomněla na jejich hádku před jeho odjezdem, ať už záměrně nebo s pomocí času.
„No, Marušku. Tebe ne. Ale jsem nesmírně ráda, že sis na mě vzpomněl. Proč ne vlastně dřív a jak se tom všude všudy máš?“



„Bez tebe to tu není ono,“ postěžoval si upřímně, „A nezavolal jsem ti dřív zaprvé proto, protože jsem neměl k dispozici telefon, pak jsem se bál, jestli by jsi o mě vůbec stála a nakonec jsem zařizoval něco, co ti jistě udělá radost. Není to ještě jisté, ale jsem na dobré cestě ke štěstí. Ovšem více ti neprozradím,“ zasmál se lehce.
„Kdo říká, že si chci nechat to překvapení ujít?“
„Ach tolik mi chybíš pusinko!“
„Ty mě taky lásko! Chtěla bych ti toho tolik vynahradit...“



„Dusty je senzační viď?“ usmála se Kája na kamaráda, když učitel zrovna odešel na přestávku do sborovny.
„Jo to je. Těším se na ten slibovaný výlet do přírody. Má skvělé metody. Procvičit se v učení venku... „Nejlepší si procvičit šedou kůru mozkovou a trochu si provětrat sluch, než sedět, kývat hlavou a nevědět,“ zacitoval Sam trošku nepřesně svého nejnovějšího idola v podobě světlovlasého učitele základní školy. Zasmáli se a vyšli si spolu koupit něco dobrého na zub v butiku.
„Co bys ráda?“ ptal se dychtivě Samuel pocinkávající si mincemi v ruce. Peníze patřily Karolíně, která mu je podstrčila pod koleno nahoře na střeše tak, aby je našel a myslel si, že jsou jeho.
„Třeba čokoládové křupky,“ pokrčila rameny, „Ale jsou to tvoje peníze, takže si můžeš vybrat co chceš.“
„Já je chtěl taky,“ přitakal a cpal peníze vášnivě do tmavého štíhlého otvoru, jako kdyby to ještě nikdy nedělal.



„Nechcete aby se vám něco stalo, že ne?“ zachechtal se za nimi pisklavý hlas. Děti se polekaně otočily. Před nimi stáli bratři Bindleyovi. Thomas, obtloustlý a zákeřný, moc krásy nepobral. Snažil se tedy svůj vztek na svůj zevnějšek vybít na hezčích jedincích a líbezná Kája a pohledný Samuel mezi ně rozhodně patřily. Neměl ovšem se svou výhružkou moc štěstí a se šikanováním moc zkušeností. Upoutal totiž ještě něčí nežádoucí pozornost.



„Tak nám dejte tu čokoládu,“ povzbudil je zlomyslně jeho bratr, a se od svého bratra lišil pouze tím, že vážil o pár kilo méně. Provokativně mával na sáček s dobrotami a těšil se, jak bráchu tajně oškube a dá mu menší část. Zlodějové se mezi sebou často okrádají. Když člověka dostihnou jeho neduhy a pohltí ho, je to s ním zlé. A s bratry Bingleyovými to bylo i v jejich raném věku hodně zlé.



Sam se zarmouceně a lítostivě podíval na ještě neotevřený balíček křupek, na které se tolik těšil a váhal. Něco Karolíně slíbil a teď by se měl jen tak vzdát?
„Ne,“ vyhrkl dřív, než si stačil uvědomit do jaké jámy se to řítí. Znělo to trochu roztřeseně, ale osobě, která celou situaci se zájmem sledovala, to stačilo k tomu, aby o drobných přátelích smýšlela zase o něco lépe.
Bratři se zatvářili nechápavě. S tímhle postupem nepočítali a teď nevěděli jak reagovat. Nebyli zvyklí na odpor. Ani doma, ani mezi přáteli. Zmateně se po sobě koukli. Potom se zatvářili rozzuřeně, jelikož konečně pochopili co se vlastně stalo.
„Tak dost!“ ozval se zvučný hlas za dvojčaty.



Ti se překvapeně otočili a zacouvali.
„Vy dva nechte ty děti okamžitě na pokoji a opovažte se na ně ještě někdy zvednout hlas. Nebo budete mít co do činění se mnou. A to mě ještě neznáte! Velmi dobře vím kdo je váš otec a nemyslete si, že bych se neodvážila ho informovat o vašem nemožném chování. Dávejte si na starou Pinnochi pozor!“ zakončila svůj proslov vrátná a upřela na dvojčata mnohem děsivější pohled, než by od takové křehké stařenky dalo očekávat. Kluci Bindleyovi zesinali už při poznámce o jejich otci a když se stali terčem i rozzuřených hnědých očí, splašeně se rozutekli na chlapecké záchody.





„To jsme jim to nandali co?“ sklonila se ke kamarádům spokojeně madam Pinnochi. Karolína na ni ještě nepřítomně koukala a Sam ji s bělostným úsměvem na rtech podal na souhlas celou hrst čokoládových křupek.

Opět moc hezkej dílek těm bratrum to patřilo a taky sem zvědavá, co za překvápko Alex Nancy chystá a to ještě neví, že ho taky čeká překvápko

Děkuji Myšičko za tak věrnou čtenářskou činnost. Snad tě potěší další dílek

Kapitola 11

„Ahoj mami,“ zamumlala nesrozumitelně Karolína na pozdrav.
„Ahoj,“ odpověděla trošku zmateně Nancy, „Stalo se snad něco?“
Kája sebou švihla na barovou židli, protože Nancy zrovna vařila čaj a špagety. Což bylo dobré znamení, že se jí hodlá svěřit. Však maminka pro ni měla také jedno překvapení, ale raději vyčkávala, až se dcerce zmírní nálada.
„Právě že vůbec nic!“ rozhorlila se Karolína a hodila taškou do kouta. Když se odmlčela, Nancy se osmělila a řekla
„Mohla by jsi být konkrétnější?“



„Sam se zase nepřišel! Zvala jsem ho už spousta krát, protože náš dům ještě vůbec neviděl a je to můj nejlepší kamarád a to není správné, že u nás ještě nebyl, nemyslíš? Sliboval mi to, ale nakonec se vždycky na něco vymluvil a dnes to nebylo jiné,“ zase se odmlčela a bylo tomu dobře, jelikož se ve svém rozhořčení nestačila skoro ani nedechnout.
„Rozešli jsme se v hádce...“ přidala smutně.
„To je mi opravdu líto Kájo, ale slibuji ti, že za tím bude něco, s čím on nemůže nic dělat a věř mi, že ho to jistě také mrzí. Zavoláte si a až pro tebe půjdu někdy do školy, zeptám se ho na to,“ mrkla na ni povzbudivě. Kája se přeci jenom cítila lépe, usmála se a vyskočila. Najednou si však uvědomila, že neví kam zavolat.
„Nikdy mi neřekl své telefonní číslo,“ řekla si spíše pro sebe zasněně. Nancy byla potichu, i přesto že Káju zaslechla, se dále nerušeně věnovala špagetové směsi.



Kája upadla opět do své melancholie a nebyla s ní řeč. Maminka ji nedráždila a své překvapení si schovala na vhodnější chvíli.
„Nechceš jít se mnou nakoupit?“ ptala se Káji Nancy, když se v ložnici po obědě oblékala. Karolína neměla náladu na nic jiného, než chodit za mámou temně a tiše jako stín, takže i teď se nezmohla na nic jiného, než že se rozplácla na rozlehlé ložnicové sedačce.
„Hm...“ zabručela souhlasně. Nancy pokrčila rameny a pokračovala v přípravách vstupu do společnosti. Nakonec si nechala to co měla původně na sobě a soustředila se raději na obličej.



V obchodním době byl celkem klid. S podivem, protože byly 4 hodiny a to už se lidi často po práci do nákupů vrhnou po hlavě. Nebyl to ovšem důvod ke smutku, i když Karolína vypadala jako boží umučení. Neměla na nic náladu ani chuť, takže se jen vrávoravě ploužila po kachlích a prohlížela si své tenisky. Nancy ji nechala na pokoji, protože nevěděla o lepším způsobu jak ji pomoci. Středisko bylo rozděleno na několik traktů. Ze všeho nejvíc Nancy potřebovala potraviny, takže se rozhodla je nakoupit ze všeho nejdříve a potom měla v plánu koupit Káji něco pro radost. Když v tom najednou se ozvalo přešťastné :
„Same!“ dcera se od Nancy odtrhla a přiběhla k černovlasému chlapci vystupujícímu s hračkářství. Nevypadalo to zrovna na oboustranné potěšení ze setkání, což bylo starému kozákovi jako byla Nancy hned podezřelé.
„Kde se tu bereš!“ smála se Kája, která si ničeho zvláštního na svém malém příteli nevšimla.



„Nakupoval jsem tu,“ začal nesměle a roztržitě se rozhlížel zpátky do hraček.
„Teď můžeš nakupovat s námi!“ napadlo emotivní dívku, která byla radostí bez sebe, že se může se svým kamarádem tak brzy zase setkat.
„Ne... Kájo, to asi... nejspíš to nepůjde. Já... uvidíme se zítra, ano!“ vymáčkl ze sebe rychle a Nancy se zdálo, že paní, která se u hraček, ze kterých právě vystoupila, pátravě rozhlížela, jako by někoho hledala, vykročila směrem k Samovi. Ten se k ní opravdu nenápadně připojil, jakoby nechtěl, aby se s Karolínou setkala a svižně ji odváděl pryč z pozemku. Nakrabatila čelo a nic z jeho chování se jí nelíbilo. Na taková tajemství a skrývání měla moc dobrý nos. Vytrénovaný většinou z vlastní zkušenosti.
Ovšem Kája na takové divné chování u Sama zvyklá nebyla. Byl k ní vždy tak otevřený a přátelský. A o to víc ji to mrzelo, když si vzpomněla na jejich společné chvíle na střeše školy a ve svém smutku nevnímala ani bezvýznamné studené kapky, které ji promáčely vlasy.





„Kajo?“ křikla na ni Nancy. Karolína se chvíli ještě dívala za dvěmi tečkami vzdalujícími se do města, pak se otočila a připojila se k mámě. Trochu zkroušeně, ale spíš zamlkle než navztekaně. Ničemu nerozuměla a najednou si připadla zase hrozně sama.
„Mám koupit pomeranče nebo jablka?“ snažila se ji rozptýlit Nancy. Bezvýsledně. Kája jen pokrčila rameny.
„Tak já vezmu obojí,“ povzdechla si Nancy bezmocně.



Podobně probíhal celý nákup. Na cokoliv se Nancy zeptala, nebo vždycky když chtěla navázat rozhovor, Karolína pokrčila rameny a nebo zamumlala, že neví. Tak jí máma ještě koupila dětský časopis a nějaké oblíbené sladkosti, aby ji rozveselila. Trochu se jí to povedlo. Dcerka se vděčně usmála a Milku přijala celkem s horlivostí.
Nancy ještě nechtěla jít domů, protože nechtěla, aby na Karolínu působila ponorková nemoc. Nebo spíše díky sobě, jelikož byla doma pořád.
„Kde to jsme?“ promluvila překvapivě Kája, kterou smutná nálada trochu opouštěla.
„Řekla jsem si, že by jsme si mohli taky někdy užít. Moc teď spolu nejsme, když už naše velká holka chodí do školy,“ usmála se a celkem ráda zastavila u kuželkové haly, protože se sama potřebovala dostat na jiné ovzduší než měl její malířský ateliér.



„Je to tu barevné, viď,“ řekla přítomně Kája a máma se v duchu zaradovala, že zabila dvě mouchy jednou ranou.
„Ano, to je,“ odpověděla s vážnou tváří. Zabrali si jednu bowlingovou dráhu, obuli si doporučené boty a nákup nechali v autě, protože by jim rozhodně překážel.
Než stačili začít, ozval se za Nancy zvučný a příjemný hlas.
„Nemohl bych se k Vám přidat?“
Otočila se, aby si prohlédla toho opovážlivce, který se vměšuje, ale zmlkla. Byl to příjemný muž, ne nejmladší, ale ne starý. Mohlo mu být tak 30-35, měl husté světlé vlasy a strniště, bez kterého by mu to tolik neslušelo.



Otevřela pusu, ale nevěděla vlastně co má říct. Přece nemohla nechat s nimi hrát úplně cizího člověka a zkazit tak Karolíně radost. Ale odmítnout... Odmítnout taky nechtěla. Zachránila ji Karolína.
„Pane učiteli! Mami, tohle je náš pan učitel Franklin, pane učiteli, máma!“ pustila se do představování. Nancy si oddechla. Ocitla se v mnohem lepší situaci.
„Těší mě, Hawkinsová“ podala mu ruku. Stiskl ji. Možná až příliš horlivě.
„Franklin, Dusty Franklin“ usmál se mile, „I mě těší. A to možná víc než by se slušelo,“ dodal, když ji ruku opět pustil, natož se Nancy trochu zastyděla, ale kompliment přešla bez poznámky.



Boty už měl, takže stačilo, když mu Nancy nabídla místo a trošku pozměnila nastavení u registrace.
Házel bezvadně. Kája byla ze svého učitele nadšená od první hodiny, kterou s ní měli, a teď si ho zamilovala ještě více, když ji učil házet s koulí. Nancy seděla a dívala se na ně. No, musela si s hanbou přiznat, že spíš sleduje jeho. Byl tak elegantní a tak otcovský. A velmi se jí líbil. Dlouho tak přitažlivého muže neviděla. Přemýšlela, že ten musí být ve městě stále a každý den jistě dochází domů. Vždyť je učitel, musí žít tady ve městě. Jeho žena ho má jistě každý den v posteli, u sebe, ve své náruči a pod dohledem...
Najednou prudce okřikla své svědomí. Co to povídá! Zděsila se myšlenek, které ji napadaly. Vlastně ho srovnávala s Alexem a ještě k tomu tak nepatřičně. Vymotala se z poblouznění a zkusila přestat na pana Franklina myslet.
Byla zrovna na řadě.



Po dlouhých třech kolech hry, jim lhůta vypršela a poslední dvě kola se Nancy stejně vymlouvala, že jí není dobře. Až příliš pozdě si uvědomila své malé štěstí v bříšku a začervenala se nad svou nezodpovědností. Takže vlastně všechny její hody si rozdělila Kája s panem Franklinem. Ten si často za Nancy sedal a nedokázal si odpustit skládat ji komplimenty.
Sedli si u jednoho ze stolů a nechali se od pane Franklina pozvat na večeři. Nancy byla hned proti tomu, jenže Kája tak ustavičně prosila, že ji nemohla odepřít to rozptýlení, které se nabízelo. Nancy si objednala skromný zeleninový salát, protože byl večer a jí stejně nic jiného v úvahu nepřipadalo. Kája takový troškař nebyla a objednala si palačinku a k tomu koláč, což ji Nancy vymlouvala, ale nakonec svolila, avšak přidala, že do konce tohoto týdne má zakázáno jíst sladké. A pan Franklin si dal žebírka.



Bylo jim příjemně, ale Nancy byla strašná zima. Hodně táhlo, venku už byla tma a přes okna a dveře byla jasně vidět jen zář pouličních lamp. Nancy nebyla na příliš studené večery zvyklá a musela se přiznat, že by měla začít s otužováním, protože kdyby přišla apokalypsa, mnoho by toho nevydržela. V tuto chvíli se ovšem ovládnout nemohla a celá se třásla.
Pan Franklin se tvářil ustaraně. Sáhl ji instiktivně po ruce, což bylo trošku troufalé, ale on si chtěl jen zkontrolovat teplotu paní Hawkinsové. Tedy aspoň to předstíral. Nancy však tušila, že si to celkem užívá a sama opět propadala jeho líbeznému kouzlu a jeho dotyk si vrývala do paměti.
„Jste úplně ledová,“ pronesl věcně a zavolal číšníka, aby zaplatil.



„Nechcete zavolat taxíka?“ ptal se obětavě pan Franklin a s obavami si prohlížel náhle zelenou Nancy. Dělalo se jí velice špatně a tušila, že brzy bude potřebovat zvracet.
„Máme tu auta,“ odvážila se otevřít ústa.
„Nenechám Vás v tomhle stavu samotnou. Kájo souhlasíš, abych Vás s maminkou odvezl domů?“ ptal se strategicky žačky.
„Ano! Rozhodně, aspoň Vás budu moct navigovat!“ prohlásila nadšeně. Nancy už se to tolik nelíbilo. Připadalo jí to, jako by jí pan učitel nadbíhal a ona mu nechávala pootevřené dveře do ložnice. Ovšem nedokázala nijak protestovat, protože věřila, že kdyby znovu otevřela ústa, určitě by se pozvracela.
Nasedli tedy všichni tři do auta a vyjeli směrem k jejich sídlu.





„Tady pane učiteli!“ informovala Kája a nechala pana Franklina zajet do garáže.
„Děkuji,“ pronesla stručně Nancy, která se cítila trošku lépe. Z neznámých důvodů se jí při jízdě v autě dělalo dobře.
„Není za co, aspoň vím, kde bydlíte,“ odvážil se pronést. Usmál se na obě dámy a odešel.
„Je senzační, co myslíš mami?“
Nancy naštěstí nemusela odpovídat, vyběhla z garáže, jen co se vrata zavřely, a zastavila se až v kleku v koupelně u záchodu. Kája za ní ustaraně přiběhla a raději se otočila, když maminka zvracela. Není to vždy moc příjemný pohled.



„Maminko jsi v pořádku?“ ptala se vyděšeně.
„Karolínko, myslela jsem, že ti to řeknu v romantičtější chvíli,“ hekala Nancy. Než pokračovala, umyla po sobě záchod a vymydlila si obličej. Dcerka stále napjatě čekala u dveří. Pak se konečně máma otočila ke Káji a potichu pronesla :
„Budeme mít přírustek.“
Kája na ni chvíli nechápavě civěla a pak vyjekla a šťastně maminku objala.

Nancy ležela v tichu ložnice, Karolína oddechovala vedle ní v manželské posteli, takže se necítila tak sama, jako ostatní noci. Ovšem tento večer se necítila sama ani chvíli. Litovala, že s nimi je Alex tak málo. Ovšem na to myslela jen nepatrnou chvilku. V dalších okamžicích se usmívala nad dvořením třídního učitele své dcery a představovala si jeho upřímný úsměv a něžné ruce, které ji podpíraly, když jí bylo nevolno. Opět se v duchu okřikla a musela pečlivě usměrňovat jak své myšlenky, tak i své city.

To si piš, že mě to moc potěšilo!! je to krásnej příběh a teď tohle sem fakt nečekala tyyy jo, Leii, musíš dát co nejdřív novej dílek, jinak to napětí asi nevydržím... to se ti povedlo chci vědět, jak to dopadne duel Dusty Franklin vs. Alex a taky co se děje se Samem

Tak Leii, píšu sem, protože ti chci jen říct, že se už nemůžu dočkat dalšího dílku pěkně se ti teď ten příběh rozjel
A jinak chci říct, že Nancy a Karolínka sou prostě úžasný, strašně se mi líbí

Jeeee, škoda už se těšim

ÁÁÁ už? :D ja jsem nedočkavá.. honem další díl, to mimi bude určo tak hezký :D

Kapitola 12.

Byla pěkná podzimní sobota. Mraky se honily po šedavé obloze, slunce skrz ně sem tam slabě zasvítilo a po ulicích se proháněl vlažný vítr. Nancy byla však oblečena do svého oblíbeného kostýmku. Šaty s pleteným svetříkem a dlouhými punčochami. Vedle ní kráčela spokojeně dcera. Karolína už na nedorozumění se Samem zapomněla. Ve škole se choval jako dřív. Sice ji popudilo, že jí odmítl vysvětlit, proč se u obchodu tak choval, ale přesvědčil ji, že za nic nemůže. Ani ona a ani on. S tím se spokojila a nechala ho jeho tajemství.
Děvčata mířila do obchodu s oblečením. Nejlépe s těhotenským. Nancy už se skoro do ničeho nevlezla. Vše ji bylo přes pupek těsné, nebo se do toho ani nevešla.



Měla představu o typickým mateřským oblečcích, které vždy ráda nosila, když byla mladá. Pak je ovšem rozdala, jelikož po 6 lety s Kájou ji nenapadlo, že by mohla mít další dítě. Bylo to pošetilé, to už věděla teď taky, ale co se dalo dělat? Aspoň si mohla prohlédnout dnešní těhotenskou módu. Kája ji utekla někam mezi regály, jelikož ji to v obchodech s oblečením jinak moc nebavilo, a Nancy, která byla jiných názorů a tužeb jako žena, počala se rozhlížet mezi spoustou ověšených ramínek.



Co se týkalo pana učitele Franklina, vždy když si vzpomněla na jeho tvář, snažila se jí vytřepat z paměti. Nestála o jeho přízeň ani o jeho tvář. Věděla velice dobře, že musí být silná a obstát ve věrnosti k Alexovi. Vždy ji velice pomáhalo, když s ním mohla mluvit. Každý telefonát ji sliboval to tajemné překvapení a každým zavoláním se jeho dobrá nálada stupňovala. Říkal že to ještě chvilku potrvá, než dotáhne jeho uskutečnění do konce, ale že bude jistě velmi šťastná. Jedinou temnou stránkou, kterou Nancy na jeho tajemství viděla bylo, že díky tomu se prý zdrží asi o dva měsíce v Německu. Trochu se s ním hádala, ale nakonec se stou strašnou zprávou smířila. Prý nebude litovat...



„Kájo?!“ vykřikla do útrob stavby.
„Kájo!“ upozornila opakovaně.
Po pár chvilkách čekání se dcerka vynořila vedle ní a tázavě zvedla obočí.
„Potřebuji poradit,“ usmála se Nancy a sebrala tři nejpoutavější oblečky.
Kája se lehce zakabonila, avšak nakonec nic neřekla a odevzdaně se s maminkou rozešla ke kabinkám.
„Kdyby se ti něco líbilo, řekni. Nebo můžeš něco pěkného donést, když se budu převlíkat,“ vznášela se spokojeně Nancy. Dcera její radost nesdílela, ale nechtěla to máme kazit a poslušně se nepřítomně rozhlížela po jí nic neříkajících látkách.
Když dorazily ke kabinkám, poslušně si sedla a čekala.



„Chvilku to potrvá, protože se ze mě s tím pupíkem stává hrozná nešika, takže jestli chceš, můžeš se tedy po něčem kouknou,“ nabízela jí s nadějným zbarvením v hlase. Sice se jí oblékalo zcela pohodlně, ale byla by ráda, kdyby se jí naskytlo více možností. Karolína však pro sebe zavrtěla hlavou a odpověděla přes stěnu, že ráda počká. Nancy pokrčila rameny a pokračovala v odívání.

„Tak jak se ti líbím?“ ptala se nadšeně.
„Mami ty ne,“ zavrtěla stručně Kája. Máma svěsila ramena, „Co se ti na nich nelíbí?“
„Jsou ti moc velké přes pupek.“
„Ale to je proto, že mám ten pupík už tak obrovský,“ zasmála se, „Jestli je to jediná chyba, ráda bych si je vzala.“



„Jsou první co sis vzala!“ namítala dál Kája. Potřebovala se něčím zabavit a dohadovat se legálně s Nancy bylo to nejlepší, co ji na jejich úmorném výletu za nákupy mohlo potkat, „A proč se mě ptáš, když můj názor stejně ignoruješ!“
„Neignoruji... Ale stejně si je schovám mezi favority,“ zašeptala si pro sebe. Kája to stejně slyšela, nechala si to však pro sebe, a když máma zalezla zpátky do kabinky, dala na její radu a rozhlížela se po něčem jiném.



Nancy si jich vyzkoušela spousta. Když obchodníci viděli, že to možná bude slibný zákazník, počali se budoucí matce věnovat. Nosili plno nových kousků, vychvalovali všechno co si oblékla a rady si nenechávali pro sebe. Pro Káju se nic nezměnilo. Stále jí to po všechno připadlo hrozně nudné. Těšila se sice, až bude maminka vypadat mateřsky a těhotensky a až ji naroste bříško, ale tohle byla oběť, jakou ve svém věku nehodlala překousnout. Vydala se trošku na výzvědy na ulici. Zůstala u obchodního domu, ale měla aspoň šanci se nadechnout čerstvého vzduchu a protáhnout nožičky.



„Ty Vám velice sluší madam!“ rozplývala se Nancyna obchodní poradkyně. Zůstala u kabinek jako poslední a nepřestávalo ji bavit starat se tak příjemnou mladou ženu.
„Myslíte?“ nebyla si úplně jistá Nancy s její upřímností. Bylo to snad po desáté, kdy ji tuhle větu zopakovala.
„Ale jistě! Ale nedivím se Vám, že tomu nevěříte. Tolikrát jsem to už zopakovala, že to musí znít až neupřímně, viďte?“ Nancy se ulekla, že se vyjevila nevědomky nahlas, ale mladá obsluhující slečna se stále doširoka usmívala a uraženě nevypadala. „Jenže Vám jednoduše sluší všechno!“ dodala trochu nešťastně. Sama asi moc sebevědomí nepobrala.
Nancy si toho povzdechnutí všimla. Převlékla se do úplně prvních šatů, které si zkoušela a pak se mimochodem zeptala : „Nechtěla by jste slečno jít ke mě někdy na čaj?“


(Omluvte mě za tuto fotku. Byla tu malá komplikace s tou dívkou, tak se nezlobte, že je fotka tak ochuzena)

Slečna na ni vyjeveně zazírala. Pak se usmála, jako kdyby konečně pochopila význam těch libých slov a několikrát horlivě přikývla.
„Velmi ráda madam! Miriam, madam!“ představila se vděčně.
Nancy se styděla. Utratila hodně peněz. Za své těhotenské oblečení i pár kousků pro Karolínu dala plno svých domácích úspor. Přeci jenom u pokladny zaplatila skoro všechnu svou hotovost, kterou u sebe měla.
„Příště ale raději nenoste tolik peněz sebou paní,“ varovala pokladní, která počítala s tím, že tak velkou částku bude zákaznice platit kartou.



Obleček, který si na sobě už nechala, jim při placení nevadil. Pokladnice se jen usmála, mávla rukou a vesele poznamenala : „Ve všem Vám asi musí být hodně těsno. Nechte si to!“
„Kájo?“ najednou si však Nancy uvědomila, že Káju naposled viděla asi před hodinou. Dostala strach. Sbalila všechny své kabele, kterých na ni bylo příliš mnoho a bohužel se v dohledu neobjevil žádný pan Franklin, aby ji pomohl. Propajdala se tedy obchodem a nenašla ji. Strach vystřídal vztek a vzpomínka na Kájin první útěk o prázdninách.
„Jestli bude dál takhle nezodpovědná, tak ji budu zamykat jak do věže,“ zabrblala a vyšla na čerstvý vzduch.
„Karolíno!“ okřikla postavičku, která si na kachlík vesele pouštěla bubliny.



„Jéé mami! Ty už jsi skončila?“ usmála se nervózně a přestala.
„Hned mi pojdˇpomoci, abych měla volnou ruku a mohla ti dát pěkných pár facek,“ hrozila.
„To já bych tě raději nechala napospas těm kabelím,“ namítla Kája.
Když však zahlédla záblesk v Nanciných očích, pro jistotu a s pudem sebezáchovy si vzala rychle na starost všechen náklad v matčině pravé ruce.

Cestou se stavily ještě ke kadeřníkovi, protože se chystaly dnešní večer do divadla.
„Koupila sis i nějaké společensko těhotenské šaty?“ zajímala se Kája, když už sopka vyhasla.
„Nezapomněla jsem na to,“ zakřenila se spokojeně Nancy a potěžkala dvě přepychové tašky v levé ruce.
Dostavily se domů doslova se zmučenými prsty. Nepřátelsky těžké tašky hodily do chodby, že se pro ně za chvilku vrátí, až se umyjí, odpočinou a nají.



Kája se svalila v pokoji na postel. Na stolu ležely sešity, přichystané na psaní úkolů a které ji přinutily ke škaredému a znechucenému úšklebku. Přetočila se na bok a zanaříkala, jak hrozná jí to čeká neděle, když po ní je zase pondělí.

Nancy si říkala, že by mohly nějaký víkend zabít výletem, seč měla bříško už pěkně kulaťoučké.
„V ničem mi nezavazí, když nepočítám vaření, praní, uklízení a oblékání. Tak proč bychom se nemohly vydat někam, kde to neznáme. Aspoň neznáme tolik, jako tenhle „strašidelný dům,“ ulevila si s úsměvem a dále míchala omáčku. Dále o tom nepřemýšlela.



Za dalších deset minut bylo jídlo hotové a přichystané vonělo na jídelním stole. Nancy už seděla a vsávala teplou vůni rajské polévky a čekala až sestoupí po schodech její kymácející, rozespalá dcerka.
„Neříkala jsi že si vypracuješ úkoly ještě dnes?“ ušklíbla se Nancy. Z nákupů se vrátily poměrně pozdě a oběd platil spíše už jako brzká večeře.
„Hm...“ zabručela nevrle Kája a žuchla sebou na dřevěnou židli.
„Usnula jsem,“ dodala.
„V učení? Moc chytře nevypadáš,“ neodpustila si Nancy, díky čemuž se potkala s velmi nepřívětivým pohledem zpod slepených dětských oček.
Pomodlily se a daly se společně do jídla.



„Kájule přestaň,“ okřikla dceru něžně Nancy a nepřestávala si upravovat už stokrát dokonalý účes. Kája neochotně opravdu přestala a místo skákání na velké sedačce, se posadila. Více zábavné to tedy nebylo, ale nechtěla bezhlavě svou mámu dále zlobit.
„Už ti to moc sluší,“ usmála se upřímně a sama si osahala svoje vlasy. Přišly na řadu jako první. Byly trochu roztřepené, jaké by po takových otřesech nebyly, ale Kája byla s ohmatem spokojená. Nancy byla potěšena dceřinou pochvalou, konečně se od zrcadla odlepila a úsměv opětovala.
„Půjdu zavolat taxíka,“ prohodila, když se rozešla ke dveřím.



„Taxíka?“ zopakovala nechápavě Kája.
Nancy se zastavila.
„Máš snad jiný nápad? Já s tím malým v bříšku nepojedu autem. A s tebou taky ne. Když už mám řídit, tak s ohrožením jen sebe sama.“
„Ale vždyť už by tu měl pan učitel být. A neboj, on se jistě nezpozdí. Na hodiny ještě nikdy nepřišel později než za půl minuty. Se Samem to...“
„Co to má s panem Franlinem společného?“ naježila se Nancy s neblahým třesem v ruce.
„Já ti to neříkala? Když slyšel, že jdu v sobotu do divadla i s tebou, nedal se odbýt a nabídl se, že si zakoupí lístek a velmi rád nás odveze. Když už se prý jako řidič a společník tak jednou osvědčil.“



„Ty jsi neodmítla?“ vyděsila se máma. Otázka byla zcela zbytečná.
„Vždyť ti to říkám!“ nasupila se Kája. Nechápala, že jí je to tak nesrozumitelné.
„No a jelikož měl jít Sam s námi a nemohl, dal ochotně svůj lístek panu Franklinovi, aby nepřišel nazmar a popřál mu hodně zábavy.“ Bylo vidět že Kája je na kamaráda nesmírně hrdá za to Nancy se zapřísáhla, že až Sama uvidí, uškrtí ho i s tou jeho zdvořilostí.

Zapomněla sem napsat přečteno a sem zvědavá, jak dopadne to divadlo, ale tak nějak sem trošku čekala, že Franklin pude taky =)) a sem zvědavá, jak se rozřeší to s tim Samem...i když možná něco maličko tušim...

Máš prostě šestý smysl Myško

Kapitola 13

Honzík už spal. Ovšem do země snů sebou při dlouhém usínání vzal i maminku. Marie byla nepohodlně usazená na malé sedačce v pokoji a hlava ji klimbala ze strany na stranu. Vtom se prudce probudila, až ji bolestně luplo za krkem. Zaúpěla a bolavé místo si instinktivně promnula. Oči se jí stačily za těch několik chvil spánku zalepit, takže si je opatrně protřela a rozkoukala se po pokoji. Když syna ukládala ke spánku, svítilo venku ještě mdlé slunce. Teď se nacházela v šeru. Protřepala si všechny své ztuhlé údy a opatrně přistoupila k tiché postýlce.
Spal. Naštěstí tvrdě. Příští den mu chtěla zcela věnovat. Zažádala si o volno a chtěla ho prožít se svým malým Janouškem.



Opatrně vyšla ze ztichlého pokoje, v němž se ozývalo pokojné oddychování chlapce. Zavřela a sestoupila do svého prostorného prvního patra. Nebyl to samozřejmě rodinný dům. Stále to byl byt, ale příjemných rozměrů a s krásným zařízením. Vděčila za něj Nancy. Jako pracovnice u železnic by si jistě nic takového s malým dítětem dovolit nemohla. Teď už byla ovšem dlouho na svých nohách a dokázala už platit nájemné sama. Nancy s Alexem ji velmi pomohli, když se jí před skoro dvěma lety narodil Honzík.
Vytáhla si hrnek a počala si dělat v kávovaru lahodnou, mléčnou kávu. Potřebovala se trošku probrat. Nechtěla jít ještě spát. Vždyť bylo teprve 19 hodin.



Pokaždé, když malý Honzík usnul, začala cítit nevítaný pocit samoty. Ticho, tma a prázdno. I přes vztek, jenž v ní plápolal, stále nemohla zapomenout. Dva a půl roku byla přeci ještě moc krátká doba na to, aby na něj přestala myslet. Rány byly stále čerstvé.
Zavrtěla pochmurně hlavou. Nedokázala snášet tento večer, tolik smutných vzpomínek, o samotě. Vstala, položila nedopitou kávu na kuchyňskou linku a protáhla se vstupními dveřmi na chodbu. Bylo tam ticho, ale naproti v bytě se svítilo. Udělala pár jistých kroků a zaklepala na svého drahého spolubydlícího.



Otevřelo se téměř okamžitě.
„Maruško? Co tu tak pozdě děláš?“ vyhrkl překvapeně Dusty.
„Každopádně vypadá, že ruším,“ usmála se smutně Marie, když si prohlédla ve fraku oblečeného muže s neuvázaným motýlkem.
„Víš jak rád tě vždycky vidím, ale dnes večer se mi to vážně nehodí,“ zasténal nervózně Dusty. U roztržité omluvy si snažil bezmocně uvázat uzel na vázance, ta se mu však kroutila v prstech, které se ve třesu, jenž je ovládal, nemohly dopídit cíle.
Marie mu něžně vázanku vzala a v klidu mu počala dělat úhledný uzlík.
„Že by konečně nějaká známost? Sem tam si říkám, že žen musí být stále moc málo, když nechávají tak krásného chlapa, jako jsi ty, samotářem,“ lichotila sousedka. Vystoupila zpětným krokem na průvan v chodbě, když motýla úspěšně dovázala a ustoupila tak panu Dustymu Franklinovi, který se, jak se zdálo, chystal zrovna odejít. Zamknul svůj byt, klíčky schoval do náprsní kapsy a obrátil se k Marii.
„Jen přítelkyně. Nic víc. A doprovází nás její sedmiletá dcera, takže těžko rande, co říkáš?



„Přítelkyně?“ podivila se Marie pobaveně, „Do musíš mít tedy hodně silný důvod, aby jsi po ní nevyjel. Vždyť vypadáš jak 16letý zamilovaný harant,“ dala se do smíchu.
Dusty se po ní vážně podíval a chladně poděkoval za pomoc s vázankou a vyšel ke dveřím.
„Spálila jsem se viď?“ zavolala za ním ještě, stále s pobavením ve tváři a hledíc za sousedem, „Vypadá to, že budeš v lásce ještě větší smolař než já Dusty Frankline!“



Pak se vrátila do svého slabě osvětleného bytu, kde bylo stále otevřeno. Netušila, že její společnost bude tak krátká, ale musela uznat, že se od Sebastiana Jonese dostala díky svému blízkému příteli hodně daleko. Potrápila však nejen jeho, ale svou poslední větou zranila svých vlastních citů víc, než kolik měla v úmyslu. Sebrala své nedopité kafe, sedla na tvrdou jídelní židli a zabořila se zpět do svých bolestných vzpomínek o nešťastné lásce a zbabělém, tichém útěku Honzíkova otce... Sebastiana Jonese...





Dusty byl rád, že se dostal z dosahu Mariiných jedovatostí. Měl ji velice rád. Bydleli spolu už řádu měsíců a ve své samotě se podporovali navzájem. Svůj samotářský život by si bez ní nedokázal představit. Byla to veselá dívka s trpkou minulostí, které se chtěla za každou cenu zbavit. Bohužel bezúčelně samozřejmě. Avšak její dnešní výstup, byl pro něj zničující. Nikdy nevěřil, že by ho mohly její pestré řeči tolik ranit. Své city k půvabné ženě Nancy Hawkinsové, se snažil ze všech sil zatlačit, ale co zmohl? Každou chvíli, kdy byl sám, se jeho myšlenky ubíraly k ní. Nestál o ně. Věděl, že je to poctivá vdaná žena s krásnou dcerkou a neměl v úmyslu ji zkazit život. Ovšem toužil využít každé příležitosti být ji po boku.



Kráčel v tichém večerním oparu a přemýšlel. Cestu vnímal díky svému dobrému orientačnímu smyslu automaticky, takže měl dost času na přemýšlení. Kolem něj cvrlikaly cvrčci a jiné rodinky hmyzího království a všechny jejich zvuky ho dostávaly do jiného, klidného a bezstarostného života. tato idylka se mu ovšem zhroutila v pár minutách, kdy na osvětleném dřevěném schodišti spatřil čekající dvojici dívek. Nestačil si to ani uvědomit a spočinul před domem Hawkinsů. Jeho přesvědčení, jenž si skládal po celou tu dobu, kdy Nancy neměl možnost vidět, kterého ujišťovalo v jen kamarádský vztah k této ženě, se rozpadalo jako nepevná stavba štíhlých karet. Jakmile k nim vystoupal a pohlédl jí do hlubokých očí, rozbušilo se mu srdce a popadl ho záchvat touhy.



„Dobrý večer,“ pozdravila Nancy. Když neodpovídal, trochu se začervenala a chtěla ticho přerušit podruhé, ale nevěděla co by vlastně pověděla. Ústa opět zavřela a raději se místo slov usmála.
„Tak půjdeme?“ nebála se zeptat Kája, jsoucí bez zábran, svým zvonivým hlasem.
Pan Franklin se osmělil a nabídl Nancy ochotně rámě.

Marie si říkala jak Dusty musí trpět, jestli opravdu nemůže nic ze svých citů dát své vyvolené najevo. Samo sebou netušila, kdo je ta šťastná, jenž si vysloužila tak báječného obdivovatele, avšak ze smutku a bezbrannosti v očích svého souseda vyzvěděla, že se nezamiloval zrovna do vhodné osoby. Litovala ho a soucítila s ním a dokonce jí zamrzela i její poslední pichlavá slova, se kterými se s ním rozloučila.
Vzít zpět je nemohla, tak zadoufala, že budeme mít co nejdříve možnost se omluvit a dál se příjemně oddávala horké vodě a praskajícím bublinkám.



Její minulost byla přímočará. Už tehdy byla pracovnicí na dráhách, většinou na nádraží obsluhu v pokladnách, na informacích nebo ve stáncích, ale stávalo se, že někdy zaskočila za nemocného kolegu a zahrála si na průvodčí. Měla v tu osudnou noc službu ve stejném vlaku jako budoucí otec Jana. Stačilo pár náhod, trocha upřímného flirtu a jiskra, jenž mezi nimi přeskočila postačila k pošetilému seznámení.
Že muž, jenž ji od těch nočních chvilek nešel z hlavy ani z duše, je bratrem její nejlepší přítelkyně, se dozvěděla až o několik týdnů později. Proto také před Nancy utekla do zahraničí, když ji Sebastian opustil. Od té doby ho nespatřila a nic o něm neslyšela. Dokonce jeho sestra ani matka netušily kam zmizel. Prý to míval ve zvyku jako malý a že se lidé příliš nemění. Měly mu to sice za zlé, ale věřily, že se někdy opět objeví...



Marie se nikdy nesmířila s tím, že ho ztratila. Celý ten dlouhý čas doufala, že se opět objeví, rozumný a milující, omluví se jí a... požádá o ruku. Jí samotné přišla tahle představa naprosto pošetilá, avšak byla tou jedinou, která ji držela nad vodou. Neměla v úmyslu se svých snů vzdát a v hloubi duše věřila, že opravdu přijde...

„Nádherný večer, nemyslíte?“ prohodil Dusty řídící jejich červeného forda.
Nancy se cítila pěkně. Pan Franklin na ni přes celý večer nedorážel a k žádným přílišným citovým projevům jejího srdce nedošlo. Jeho přítomnost jí byla příjemná, ale naštěstí nepocítila nic ze svého poblouzení při jejich prvním setkání.



„Miluji balet. Naštěstí jsem pochytila Kájin upřímný zájem o tento obor. Baletku z ní sice nechci, pokud na to sama nepřijde, ale zájem o kulturu je pozitivní, nemyslíte?“
„Máte úžasnou dceru. Je jako Vy,“ složil ji řidič nepatrnou poklonu. Nancy na to nic neřekla a odpovědi se vyhnula tím, že se zájmem zkontrolovala dcerku klidně oddechující na zádních sedadlech.
„Není zvyklá být vzhůru v tak pozdní hodinu. Ovšem já se cítím přímo báječně,“ řekla, když se obrátila zpět na směr jízdy. Zrovna dorazili před jejich hrdý a sličný dům.
„Vadilo by Vám paní Hawkinsová, kdyby jsme se tu někde při měsíčku prošli?“
Nancy se v šeru lehce zamračila, avšak její svědomí bylo čisté a panu Franklinu důvěřovala. Nevěřila, že by jí dokázal něco provést a s pocitem náklonnosti souhlasila.



Byla romantická a teplá noc. Měsíc svítil v půlměsíčku a hvězdy byly neobvykle jasné. Poznamenala to, avšak od pana učitele se dočkala jen souhlasného zamručení. Najednou se zastavil...
Nemohl dále snášet tak tvrdé potlačování svých citů. Chtěl, aby věděla, jak je mu drahá a jak nesnesitelně touží po jejich vzájemné lásce.
„Nancy... Nechtěla by jste mi být něčím víc než jen přítelkyní?“ obrátil se k ní a zhluboka vydechoval. Energie, která byla v těch slovech způsobila, že se Nancy až lekla. Když si však uvědomila význam jeho slov, vyplnilo se něco co předurčila. Věděla, že bude moci podstoupit tuto zkoušku, ale netušila, že tak brzy.
„Ne,“ odpověděla stručně a trochu bezlítostně.
„Ale já Vás miluji, Nancy!“ vyrazil ze sebe teď zoufale pan učitel.



Tahle odpověď byla tvrdší než si vůbec dokázal představit, i přesto že počítal, že může přijít. Zvláště, když se vyjevil tak brzy.
„Je to mi to velice líto, ale Váš cit nemůže být opětován. Jsem vdaná žena a čekám své druhé dítě...“
„Já přeci nechci, abyste opustila svoji rodinu,“ přerušil ji Dusty, „Toužím jen po tom, abyste mi darovala kousek svého srdce!“
„Mé srdce patří Alexovi,“ odvětila klidně a rozhodně. Byla jako skála, rozhodnutá neustoupit, i přes všechny protichůdné pocity, jenž jí lomcovaly.
„A co Karolína? Tu nemilujete?“ řekl trošku pohrdavě zamítnutý.



„Té patřím celá. Nikoho cennějšího než jsou oni dva... tři“ pohladě své dítě schované v bezpečí, „nemám.“
„Vy tedy nedovedete milovat,“ rozhorlil se pan Franklin, „Jste krutá, jestli oni jsou to jediné na čem Vám záleží!“ její slova mu připadala komická. Zvlášť proto že mu kradla stále více naděje.
„Pro přátelé mám místa dost,“ vysvětlila význam svých prvých slov, „Avšak to co požadujete vy, pane Frankline, není přátelství. Svému muži jsem věrná a vy s tím nezmůžete nic. Nechcete-li být mi přítelem, „jen“ přítelem, zůstaneme tedy pouze známými. Sbohem pane Frankline,“ nečekaje na odpověď obrátila se k autu a nechala zničeného pane Franklina stát na zápraží.



V očích měla smutek a po tvářích jí stékaly slzy. Byla na sebe hrdá, ale to, čemu musela čelit, bylo příliš tvrdé na to, aby zůstala apatická. Jediné co si teď přála, bylo, aby Alex, až se vrátí, už nikdy nikam neodjížděl.

Chudák Nancy...už by moh Alex konečně přijít s tim překvapením, věřim, že to všem jen prospěje, aby si utužili vztahy v rodině Franklina je mi sice taky líto, ale tohle od něj bylo trochu sobecký takže maličko klesnul v mých očích

Jej. Trošičku krutější, ale myslím si, že správný..

Díky za názory holky. Musím vás však zklamat (nebo potěšit?) že dnes se s Dustynem neuvidíte.

Kapitola 14.

„Paní Nancy, ten čaj...“
„Jen Nancy, Miriam,“ usmála se po několikáté Nancy nad nesmělostí mladé slečny.
„Je mi to trošku proti srsti,“ začervenala se přerušená Miriam, „Chtěla jsem říci, že ten čaj je opravdu výborný. Většina zelených čajů jsou mi s prominutím odporné, ale ten Váš je... Zkrátka je moc dobrý,“ zamotala se a raději se místo dalších řečí napila.
„Promiňte, já jsem hrozně nervózní člověk a nikdy nevím kdy s těmi řečmi skončit,“ omlouvala se po krátké odmlce dívka.



„To je v pořádku,“ usmála se opět Nancy a také se napila.

Kája stále nevěděla co si vzít. Prohlížela se v každém svém dosavadním oblečení a nic jí nepřipadlo na farmu mezi koně a zvěřinu vhodné. Hrozně se na výlet těšila. Měli s maminkou a slečnou Miriam, která si jí svou pomateností nevědomky omotala kolem prstu, vyjet na farmu za městem, která ji patřila. Karolína vlastně nikdy koně neviděla, a proto byla ještě vzrušenější. Slyšela, že její strýc, kterého naposled viděla před více jak dvěma lety, Sebastian Jones, se živí jízdou na koni.



Nakonec si vzala jedny z mála kalhot, jenž vlastnila, svázala si vlasy do culíku a seběhla do prvního patra. Máma s bříškem ještě stále seděla vedle Miriam, kterou potkali před pár dny v obchodě a jenž vypomáhala mámě vybírat těhotenské oblečení. Vysvětlila jim, že si tam jen přivydělává díky svému osobnímu uspokojení. Jelikož vlastní farmu po rodičích, s penězi nemá žádné problémy. Dokonce vlastní nadbytky, až je jí to nepříjemné. Jenže práce na ranči pro ni není prací, ale zábavou, tak chce dělat něco užitečného, co se jí bude zdát více jako zaměstnání.
„Můžu jít takhle slečno Miriam?“ přerušila je Karolína v jejich rozhovoru a vyběhla blíže k nim, aby si ji mohly prohlédnout.
Děvče vstalo, položilo hrnek s čajem a vesele zakývalo na souhlas. Pak se optalo, kde mají toalety a odšourala se svým houpavým krokem směrem ke dveřím, kam jí navedla hostitelka.
„Mami kdy vyjedeme?“ ptala se vzrušeně Kája mámy, když se za hostem zavřelo.



„Až Miriam přijde, tak hodlám vyrazit,“ pousmála se, jako už po tisíckráte za tyto nekonečné dva týdny. Večer, kdy byly v divadle, jí nešel z hlavy. Stále jí lezl do myšlenek jako hnusná havěť, o kterou nestála. K panu Franklinovi v posledních dnech cítila zlost a vztek. Rozdrásal jí už tak pocuchané nervy a city, že zapudila všechny své počáteční city k tomu dotěrnému člověku. Avšak zároveň jí ho přišlo líto. Byl dočista sám a její odmítnutí bylo dost drsné. Neměla ovšem v úmyslu s ním přijít jakkoliv do kontaktu, což on několikrát bezúčelně zkusil přes její dceru. Nancy se chtěla dostat nějak dál z jeho dosahu a dokud byla škola, neměla obavy, že by se opovážil k nim přijít. Teď ovšem začaly podzimní prázdniny a Nancy dostala strach, že by se o to ve svém volném čase pokusil. Proto pozvala svou známou z obchodu a udělala dobře. Miriam byla plna ochoty je provést po své chloubě, kde vlastnila i koně.
Nepobrala moc krásy, ale byla milá a veselá, takže si ji i přes její nemotornost každý oblíbil. Když přišla z koupelny, do široka se usmála naznačujíc, že je připravena vyrazit.



Miriam trvala na to, že chce sedět na zdaním sedadle, protože jí to před předním sklem nedělá dobře. Prý se připadá moc na ráně a že je mezi sedadly mnohem klidnější. Nancy ji tedy vyhověla a nechala vepředu sedět dcerku. Miriam vzácně přestala mluvit a jako by zapadla do jiného světe, vyhlížela z otevřeného okna a ani nemukla. Kája se tedy pokusila navázat s maminkou téma, jenž jí trápilo pořád víc. Už ani jí nepřipadlo normální, jak se její učitel o mámu tak zajímal.
„Mami co je mezi tebou a panem učitelem?“
Nancy odklonila na chvíli pohled od směru cesty a upřela na ni upřela překvapený obličej.



„Nic,“ odpověděla nakonec. Bylo to tak přesvědčivé, že se Kája už neptala. Byla si jistá, že je k ní máma upřímná, i když jí toho moc neobjasnila. Sama si všimla, že nemohla vystát žádnou z vyřizovaných nabídek pana Franklina v posledních dvou týdnech. Přes to všechno si ovšem už nadmíru přála, aby se její táta vrátil a nikdy již neodcházel.
Ani nevěděli jak blízko jsou obě ve svých myšlenkách a přáních k pravdě...

Od kraje města, kam se podle doslechu Nancy sama dostala, se musela Miriam už konečně probudit ze snění a svou hostitelku navigovat.
Farma ji opravdu brzy přišla na dohled a Kájina radost a překvapení, když ji spatřila, bylo tak upřímné a šťastné, že se obě dospělé musely zasmát.



„Máte to tu opravdu nádherné,“ obdivovala parcelu Nancy, která stejně jako její dcera s podivem nikdy stáje neviděla. Miriam si mohla hlasivky utrhnout, jak se návštěvnicím věnovala. Popisovala jim všechny obyvatele a majitele krásných koní, jmenovala jednotlivá zvířata, která kolem nich živě pobíhala, vyprávěla zajímavé a vtipné i vymyšlené příběhy, které se jí nebo jejím známým staly a její štěstí, že ji někdo tak ochotně poslouchá, bylo stejně nepopsatelné jako nevídané.



Nemohla si ovšem v jedné chvíli nevšimnout náhlé změny v Nancině spokojené tváři. Objevilo se v ní překvapení, potom nevěra, pak zase zamyšlenost a nakonec opravdu Miriam přerušila omluvným mávnutím ruky a rozběhla se i se svým velkým přítěžkem k jednomu z potulujících se jezdců.
„Sebastiáne?“ vydechla nevěřícně, zrovna, když se k ní jezdec otočil nevědomky zády. Po zaslechnutí svého jména známým hlasem se ovšem vyjeveně otočil zpět k blížící se matce.
„Nancy?“ vydechl nevěřícně. Opustil od všeho co chtěl zrovna dělat a vyběhl sestře naproti. Ta už měla v očích slzy a napřahovala ruce. Když k sobě dorazili, nemohla tomu setkání uvěřit. Svého bratra milovala a byla nucena neslyšet jeho hlas a nevidět jeho laskavou tvář dlouhé dva roky, kdy nevěděla, jestli je mrtvý nebo navždy ztracený, i když se se svými obavami nikomu nesvěřovala. Nečekala déle než pár sekund a vzala svého bratra do náručí s úmyslem ho nepustit dalších několik minut, aby jí zase neutekl.



Neměla v úmyslu mu něco vyčítat, netoužila po tom, aby ji opět utekl. Raději si ho chvíli podržela a pak se pomalu odtáhla a vydechla :
„Kde jsi tak dlouho byl?“
Sebastian neurčitě pokrčil rameny a usmál se tak, jak to uměl.
„Ale vypadá to, že se toho od mého odchodu hodně změnilo,“ zamrkal a pohladil jí rostoucí bříško.
„A nejsem jediná, kdo má překvapení. Aspoň tedy pro tebe jako žhavou novinku. Pamatuješ si Marušku? Mou přítelkyni Marušku Halley.“
Sebastian ztuhl. Nancy chudinka nevěděla, jak hluboko ho touhle poznámkou zasáhla. Byl rád, že si nijak zvlášť nevšimla jeho strnutí, tak raději neohrabaně přikývl.
„Představ si, že má doma krásného chlapečka. Otěhotněla chvíli po tom co jsi odjel. Škoda, že ses nezdržel. Hodně se po tobě ptala.“



Byla tak vzrušená a natěšená bratrovi všechno vyprávět, že si nevšimla, jak Sebastian zesinal, otevřel doširoka zděšené oči a pootevřel pusu. Významy dalších jejich slov mu unikala. Přikyvoval, sem tam prohodil „To je pravda,“ ale doopravdy sestru vůbec neposlouchal. Nakonec se vyvlíkl s tím, že má domluvenou projížďku a že spěchá ještě vyřídit něco do města a že se staví k nim do sídla. Nancy ho jen nerada propouštěla, ale stejně se musela vrátit ke své dcerce, která byla sama opodál s Miriam. Polibkem se s ním celá rozvášněná rozloučila a rozešla se směrem k dívkám.



Sebastian měl odježděno a nic vyřizovat nemusel, jelikož si většinu povinností zařídil už tento týden. Vyjel na radnici s jediným účelem – zjistit Mariinu adresu.

„Mami je to tu úžasné! Chtěla bych se projet! Miriam mi říkala, že to není problém a že mi půjčí Misinu. To je její kobyla a prý že je velice hodná a klidná, takže bys proti tomu neměla mít nic ani ty!“ Kája si vůbec nevšimla, že jí máma utekla a ničím, včetně strýce, kterého si nevšimla, nerušena, poslouchala bez dechu Miriam, které to dělalo velké potěšení. Teď když se Nancy vrátila, obrátila k ní svůj zrak a svá přání jako k jedinému člověku, který ji mohl na prosbu kývnout. Nancy byla v tak dobrém rozpoložení, že jí úmysl dovolila.
Stále nemohla uvěřit, že tu Sebastian byl a přec ho měla stále před očima.



Na pana Franklina dočista zapomněla, a když jí znovu vyvstal na mysl, mávla nad tím se smíchem rukou jako po mouše, z které si nic nedělá.
Na farmě jí bylo dobře. Nechápala, proč tolika lidem zvířata smrdí a zvláště koně. Jí to aroma dělala naopak náramně dobře a cítila se neposkvrněna civilizací. Hladila si bříško a šeptala malému Hawkinsovi, svá nejskrytější tajemství.
Zatímco ona byla bez sebe štěstím a dobrou náladou, netušíc dalekému nebezpečí, její manžel pociťoval velké fyzické bolesti...

Sebastian se zachvěl. Adresu, kterou mu vydaly na radnici a která měla vést k jediné ženě kterou miloval a kterou sprostě zradil a opustil, našel jednoduše. Bylo to na stejné ulici, ve které si tento týden zařídil bydlení u jednoho svobodného učitele. Ovšem netušil, že se nejedná jen o stejnou ulici, ale i o stejný dům.



Dítě před domem, jenž sedělo na holé dlažbě, vesele vřískalo a zpívalo si známou dětskou říkanku. Sebastian ničeho však nevnímal. Přemýšlel co by měl provést. Zůstat a být jí nablízko a riskovat, že ho uvidí... Stejně za ní chtěl jít, ale teď, když věděl, že se mu s ní dokonce narodil syn, jeho zrada byla o mnoho horší a bolestnější. Bál se, že odpuštění, po kterém tak toužil, nezíská tak snadně, jak se zprvu domníval.
Stál nehnutě na studeném větru, když se dveře bytovky otevřely.



Zastavilo se mu srdce, když ji zase spatřil. Vedle něho se povalovaly noviny. Rychle je sebral a skryl se za ně, předstírajíc, že čte. Nehodlal se s ní takhle setkat. Děsil se takového setkání natolik, že se křehký papír natrhl pod vypětím rukou, jenž jej svíraly.

„Honzíčku!“ zavolal něžný a posmutnělý hlas. Neměla tento den dobrou náladu. Měla v noci službu a moc se nevyspala. Chlapec přestal broukat svou písničku a místo toho vztahoval k mamince ručičky, aby ho vzala do náruče.
„Zima, mami!“
„Ty jsi tak líný Honzo, já se nestačím divit. Tak nerad spíš a tak nerad i chodíš. Nějakou dětskou činnost bys krom toho zpívání ovšem započít mohl,“ peskovala ho rozezlená máma a přistoupila k dítěti, které si z její špatné nálady vůbec nic nedělalo.



Sebastian si pro sebe tiše zanadával, že si chlapečka neprohlédl dřív a lépe. Nebyl tolik nedovtipný, aby si nedal dohromady, že to musí být jeho syn. Byl zvědavý, jak ten malý vypadá, ale svým vystupováním se mu líbil čím dál víc. Litoval svých promarněných let a uvědomil si, že musí být vytrestán za činy, jenž pošetile napáchal, avšak s tím si uvědomil i to, že by vlastně velmi rád opustil všechno co měl, jen aby ty dva človíčky mohl vzít do náručí.

Tak on ten Marušky manžel byl brácha Nancy, no tohle to sem nečekala tak doufam, že se to nedorozumění nějak vyřeší aby byla rodinka kompletní akorát mě trochu znepokojila ta poznámka o Alexovi no, počkam si...