Život v kleci

Úvod

„Jiřinko, už je zase 1. hodina v noci. Proč nespíš?“
„Chci se dívat na televizi“ odpověděla stroze a neurvale dívka, zabalená do teplých a pérových peřin.
„Teď tam není jistě nic pro tebe“ odvětila stále klidným a vyrovnaným hlasem sestra.
„Nejsem malé dítě“ okřikla ji neslušně Jiřka a otočila se na pravý bok, zády od smutné sestry.
„Nemáš to dovoleno,“ ukončila zoufale mladičká sestřička s rezavými vlasy a zavřela jezdící dveře.
Jiřka se ocitla v místnosti sama. Bylo to prostorné a teplé místo plné věcí. Věcí, které jí uvnitř naháněly hrůzu. Tikající přístroje, houpající se pytlík plný antibiotik a léčiv nad hlavou a velké, staré hodiny, které nesetřásly nádech nemocničního prostředí, ať se už matka snažila zpříjemnit pokoj jakkoliv.
Proč se tolik vlastně snažila? Stejně mě tu nikdy nenavštěvuje.. Aha, no jistě, chtěla mi to tu udělat hezké, aby se mi nestýskalo a ona by si pro mě nemusela dělat čas... Myšlenky dívky sice zněly velmi tvrdě a nepřístupně, ale hedvábný polštář už byl celý promáčený.

Z okna, ze kterého se člověk mohl dívat ne neustávající přírodu, prosvitly paprsky slunce. Začaly prázdniny, už před týdnem, ale Jiřka nemohla ven jako jiné děti, měla zakázáno vyjít si do obchodu a udělat si s rodiči krásný den nebo se sourozenci hrát společenské nebo počítačové hry, ne. Jediné co mohla tak dělat, tak propadat se do vlastních myšlenek, smutných a neustupujících, nešťastných myšlenek.
„Snídaně,“ prohodila vesele sestřička, která se ji snažila večer přemluvit k rozumné mluvě a úsudku. Jmenovala se Anna a starala se o Jiřinku často. Zvykla si na její výlevy navenek drsných citů, které měly za následek hysterický záchvat, ale musela uznat, že už se trošku zklidnila.
„Nechci, nemám hlad,“ obtěžovala se odseknout dívka a hleděla z okna. Už ji obtěžovaly ty sladké a milé řečičky, které ji měly uklidnit.
„Musíš jíst!“ rozhodla rázně Anna a přisunula ji dřevěný a pohyblivý stolek, připevněný k posteli. Položila na něj tácek a odešla.
Jiřinu to trochu překvapilo, Anička se od ní vždy nechávala uzurpovat a většinou se rozplakala než rozčílila. Dokonce jí to přinutilo k pokoře a Jiřka si uvědomila své chování.
Hlavně její tvrdohlavá hladovka byla tatam, když na tácku před sebou viděla namazaný obložený chleba se vší pečlivostí. Nechyběla bazalka ani zelenina na talířku vedle. K tomu studené mléko a kousek čokolády.
„Stejně si už musím zvyknout. Nic jiného mi nezbývá. Vlastně si za to můžu sama a tak to musím i sama vytrpět,“ řeklo si nahlas děvče a zase se rozplakalo.

Pěkný..takže ona je chudáček v posteli, nemocná, bezcitná(už se to v tom ztrácí) Chudáček..doufám, že není na tom tak zle a nebude upadat do sebe. Doufám, že vstane jednoho dne a bude živá a čilá

chudáček já budu brečet copak jí je??, jinak mocinky mocinky moc pěkné

o je dosť smutný príbeh ale tiež by ma zaujímalo čo jej je

Pěkný

Ze všech příběhů, co tady za tak krátkou chvilku stačily vzniknout, se mi ten tvůj líbí nejvíc, Leii. Jsem zvědavá, co se z toho vyvrbí.

1.kapitola – Co se tehdy přihodilo?

Jiřinka seděla v posteli a četla knihu.
Dokázala číst o všem možném, o lásce, o rodině, o dobrodružství, štěstí i jiných světech. Od té doby co se stala obětí omotanou sítí zákazů a rad se z ní stala věrná čtenářka. Dříve ji knížky nic neříkali. Nenašla si na ně čas a když už se do nějaké pustila, nedokázala se do příběhu vžít. Byla jedna z uspěchaných a nervózních puberťáků, kteří nemohli připustit promarnit volný čas jinde než na nějaké párty či s přáteli, o kterých si mysleli, že jsou nejlepší. Ano Jiřka se ve všem hodně spletla. Sem do nemocnice se dostala právě díky své nezodpovědnosti a falešným přátelům….


Někde v hloubi duše a mysli Jiřka vzpomínala.
Byl tmavý den, zamračeno všude kolem. Ji, ale nezajímali hlouposti jako je počasí, koho také? Smála se s dívkami ze školy vtipům o malém Brenovi. Matyáš Bren, jejich spolužák z druháku, terč posměchu už od prvního ročníku na Soukromé střední škole.
Byly kousek od Jiřinina domu, naposledy si zopakovali místo a čas srazu a rozešli se.
Pohled na dům Jiřčiných rodičů byl fascinující jako vždy, bylo to spíše sídlo.
Děvče odemknulo a vstoupilo do haly.
„Jsem doma!“ zakřičela lhostejně a švihla batohem vedle sebe.
Samozřejmě, nikdo nebyl doma. Matka jistě ještě podlézala svým půvabem mistru Hronovi v lázních a otec byl na služební cestě ve Francii, kde se snažil prodat svůj nový počítačový systém. O sourozencích ani nemluvila. Ty nepotkávala skoro nikdy, dvojčata se jí raději vyhýbala.
Nezbývalo než čekat až přijde večer.

Jiřinu čekala významná noc. Vyparádila se tím nejlepším co měla. I když se snažila zapadnout mezi drsné teeny, namalovala se spíše jako na ples než na svou první vysněnou noční show. Kamarádky ji měly vyzvednout o půl desáté. Rodiče to nevěděly. Máma si ovšem dělala každodenní okurkový salát a dnes chtěla dokonce udělat rodinný večer, samozřejmě bez otce, protože ten byl moc daleko. Jiřka se z toho vyvlékla o vlásek. Vymluvila se na dnešní únavu a vymýšlela spoustu lží. Nakonec ji máma se smutnýma a zklamanýma očima propustila do pokoje.
Přítelkyně přijeli včas. Oznámeny se situací ji pomohly s pokoje ve druhém patře, přivezly žebřík.
Netrvalo dlouho a dívka ze slušné a bohaté rodiny seděla ve hrozném a nevkusném vozu s potisky, kde ji přítelkyně přemalovávaly obličej. Když se později koukla do zrcadla, trochu se zhrozila, měla oči ztracené v černých stínech a tužce a tváře nesly hustý make-up.
Prožila nepředstavitelný večer. Nikdy si nic tak hrozného nezkusila. V některých chvílích toho litovala a nadávala si v duchu proč neposlouchala rodiče, že nikdy na nic takového nesmí přistoupit. Viděla jejich vyčítavé obličeje a zklamané oči, když ji vezou domů… Ale její správné svědomí, které se ji snažilo napravit, zametla brzy do koutku hlavy, někam kde ho začala ignorovat. Brzy přestala vnímat svět ve správných barvách. Tančila s kýmkoliv koho viděla, opíjela se a možná, že i přijala první cigaretu nebo někoho políbila. Ale o tom už nebyla schopná mluvit, nevzpomínala si to, když se ráno s bolestí hlavy probudila na chodníku. Nikdo ji nevítal. Byla někde na zaprášeném prahu ve čtvrti, kterou nepoznávala. Bylo to tu mrtvé a ještě k tomu hustě pršelo.
Když se na sebe dívka podívala bylo ji na zvracení a možná to bylo tou myšlenkou, ale ona opravdu vypustila vše ven. Její oblečení bylo někde dokonce protrženo a neměla svou peněženku. Nemohla se sama postavit a natož chodit.
Tak zase usnula a probudila se až v policejním autě, které ji hledalo na žádost její matky Ariel Klainové.
Jiřka myslela, že dostane výprask jaký ještě nikdy nezažila a bylo jich dost, ale když ji policisté postavili na nohy, rozběhla se i manželem k ní a objímala ji a brečela radostí…
Radost jí však týden na to na dlouho přešla. Její dcera dostala těžkou tuberkulózu a od té doby ji skoro nevidí.

Pár chybiček se ti tam vloudilo.

Leia napsal:

Ji, ale nezajímali hlouposti jako je počasí, koho také?

Je dobré si uvědomit, kde je ale spojka a kde je částice (říkám to správně?). Tady je to částice a před ale se čárka nepíše.

Že ty máš s nějakou "vysněnou noční show" zkušenosti, viď? Těším se na další díl.

Díky, mě tam ta čárka taky moc neseděla, ale nakonec jsem ji tam udělala Děkuji, opravím.

Jinak neměla To si piš že ne. Tenhle díleček byl trochu na vysvětlenou, ale stejně to čteš myslím jenom ty Ale to vůbec nevadí. Mě to přišlo jako originální nápad a prostě jsem ten příběh začala psát od srdce, takže si ho ponechám

Leia napsal:

... vysvětlenou, ale stejně to čteš myslím jenom ty

Nikca, ada, Miken a pipa ti tiež nechali svoje komentáre, tak ako si prišla na to, že nikto nečíta ?

JJ....nemyslím, že když jsem ti jednou nenapsala, že hned nečtu

Jo, ale někoho může uchvátit úvod a zbytek ne. Já to nikomu nevyčítám. A jak jsem na to přišla? Prostě, že na všechny příběhy hned píšete komentáře a ke mě vždy nic
Ale jestli čtete jsem jenom ráda

Leia napsal:

Jo, ale někoho může uchvátit úvod a zbytek ne. Já to nikomu nevyčítám. A jak jsem na to přišla? Prostě, že na všechny příběhy hned píšete komentáře a ke mě vždy nic
Ale jestli čtete jsem jenom ráda

Víš, nemám dnes náladu. A tak píšu jen, když mě to zrovna zaujme. Né, že by mě z tvého příběhu nic nezaujmulo v tom díle ale, když je co dodat..tak dodám, ale když ne..tak na co, že?

teda já že nečtu??jistě že čtu ale předtím jsem to nestihla máš to nádherný a chudák Jiřka to ji nezávidím

Nejlepšé je,že se z toho dostane. Mocky jí to přeji

2. kapitola


Dívka a sestra se velmi bavily. Každou chvíli se z pokoje číslo 7 ozval hlasitý výbuch smíchu. S Aničkou si v poslední době Jiřka zabíjela nejvíce času. Nuda ji potkávala jen ráno a po obědě. A ještě v ty dny, kdy Anna neměla službu, ty byly pro Jiřinu vražedné. Sice paní Pochmanová byla také hodná a usměvavá dáma, ale nerozuměla si s jiřkou tolik. Byla už starší a ani nevěděla co je to The Sims.

A jeden takový den nastal zcela neplánovaně. Anička dostala dovolenou, protože musela vypomáhat svému nemocnému otci a matce, kteří žili až na druhé straně republiky. Ten den měli navštívit kamarádku přítelkyně, které ji na osudnou párty dostaly. Jiřka jim to dobrosrdečně nekladla za vinu a naopak se na ně těšila. Od začátku prázdnin pobývali v Řecku, takže děvče chápalo, že za ní nemohli přijet.
Hodina jejich návštěvy se blížila a Jiřina se šla pořádně vypucírovat do koupelny. Vysprchovala se, čistila zuby, namalovala se a využila všeho co ji donesla máma minulý týden. Nechtěla před nima vypadat úplně hrozně.

"Jiřko už se vrať. jsi tam už skoro dvě hodiny" okřikla ji stará setřička.
"Vždyť už jdu!" zařvala mrzutě Jiřka, naposledy pohlédla do zrcadla a zabalila se zppět do peřin v pokoji. Na těle měla husí kůži, takže si teď teplou pokrývku pochvalovala.

Zanedlouho se ozvalo další zavolání. Nebo spíš hlasité zamumlání, jelikož pané Pochmanová zrovna obědvala. "Už chsou tuu!"
Za chvilinku na to se ve skleněných dveřích objevily dvě dívky. Jedna si křečovitě držela za břicho a měla rozmazanou řasenku - Luisa a ta druhá se tvářila velmi nadutě a s otevíráním pusy žvejkala - to byla Karolína. Obě byly skoro naprosto stejné. Jen Luisa měla modré oči, Karolína zelené a narozdíl od modrooké sestry měla v blond vlasech červené pruhy.
"Melounová," nezapomněla poznamenat, jak to vždy dělávala.
"Ahoj holky, pojďte za mnou!" vyzvala je šťastně Jiřka. Luisa se pohla, ale Karolína ji zarazila.
"Jsme na odchodu," pronesla jako by nic.
Jiřka se zatvářila upřímně nechápavě. "Teď jste snad přišli ne?" podivila se.
"A zase půjdem. Přišli jsme ti říct, že už se nebudem setkávat" řečnila dále Karolína velmi tvrdě. Její dvojče o ničem nejspíš nevědělo a na sestru se vyděšeně podívalo. Luisa byla menší a slabší. Už napohled byla narozdíl od sestry křehčí a citlivější. Jiřka to vždy věděla, ale nikdy netušila, že by Kája mohla mít tak kamenné srdce. Došlo ji proč chce opět obejít. jen si chtěla vychutnat ten pocit Jiřčiny bezmoci.
"Takže teď jsem mrzák, že ano?" osopila se, s překvapivým klidem.
"Vždy jsi byla až moc hezká a čistá. Chtěla jsem tě zkazit. Ale myslím, že osud si to nejspíš nepřál" zakřenila se ironicky. "Zkrouhnul si tě sám!"
"Jistě. Ale já to udělala jen jednou. A zaplatila jsem za to. Za všechno! za to pití, cigarety, špínu, kouř i hříšný tanec"
"Neskončilo to jen hříšným tancem děvenko" zasyčela jedovatě Karolína a zase podržela Luisu, která chtěla dovniř pokoje a teď zrovna chtěla sestře zavřít pusu. "Myslíš, že si tě Alex nechal ujít? Vždycky vítá nováčky. stejně jako sestru. Také jsem ji tam vzala poprvé. A měla podobné neštěstí jako ty" Luisa se povolila a pustila se do zoufalého breku a chytla se za břicho.
Jiřka vše pochopila a poli ji mrazivý pocit. A jen tak nepřestal. Pak dvojčata za nářku a okřiknutí odešla...
Jiřina dlouho hleděla na pípající přístroje a do neříkající zdi. Přešla bez jakéhokoliv slova i příchod sestry a večerní léky. Až když odbyla skoro půlnoc a ona stále beze slova ležela, se 17tiletá, opuštěná dívka dala do tichoučkého a srdcervoucího pláče....

teeda super díleček, je to smutné

3. kapitola

Anička přijela týden na tu Jiřinčinu návštěvu.
Posmutněla, když viděla, že Jiřka je ještě v horší náladě, než ze které ji tak těžce dostávala.
"Co se stalo?" zeptala se ji jemně. Jiřka neměla pro její úlevu žádný svůj výbuch. Vypadala spíše vyčerpaná. Pod očima měla temné kruhy po nevyspání a rozhodně si dlouhou pořádně nemyla vlasy. Paní Pochmanová ji před dveřmi prozradila, že umývat ji musela skoro ona, jinak by Jiřka nešla.
"Nic překvapivého," pokčila nuceně rameny dívka.
"To může znamenat spoustu věcí," usmála se smutně mladá sestra.
"Co tvoji rodiče?" změnila po krátké odmlce Jiřka. Anně se vůbec nedívala do očí.
"V pořádku. A ty?"
Jiřka znovu neurčitě pokrčila vyhublýma ramínkama. Hrozně zhubla a nevypadala tak jak když ji sem přivedli. Její krása byla tatam. Vylézaly ji lícní kosti, měla propalé tváře a vlasy poschlé a stejně splihlé jako ona.
"Byla tu ta dvojačata?"
Jiřka pohnula hlavou na souhlas, zablýsklo se jí oka a najednou pevně sevřela paže kolem sestřiných ramen.
"Moc se mi stýskalo," zašeptala ji do ucha a chvíli tam takhle seděli.
Potom se navzájem pustili a Anna řekla : "Něco pro tebe mám!"
Zarazila ruku do tašky, kterou měla sebou a vytáhla velkého plyšového medvěda. Měl tmavě hnědé očička, medovou barvu huňaté a heboučké dlouhé srsti. Polštářky na tlapičkách měl nepatrné a světlounké a něžně se na ni smál.
Dříve by Jiřina jistě tímto dárkem opovrhla, ale za tu dobu co tu byla se změnila. Upřímně se usmála a poděkovala velmi srdečným a vděčným tónem. Mtka za ni několikrát byla, ale už ji tolik neznala. Nosila ji kosmetiku nebo spony - což bylo laskavé a dcera byla nesmírně vděčná, ale v této době ji mnohem více potěšilo něco tak láskyplného jako medvídek nebo duchaplného jako kniha.
Pak dívka sestra opustila. Dnes neměla službu, ale slíbila, že se ještě staví.
Jiřka se jemně přitulila k medvědovi a začala mu říkat Matyáš, ani nevěděla proč...

Od návštěvy dvojčat sice byla hrozně zkroušená, ale od návratu její nejlepší přítelkyně přeci jen na slova Karolíny začala zapomínat. Jako rána, která se zahojila na povrchu, ale uvnitř dál krvácí.
Denní stereotyp se stále opakoval a Jiřina přečetla už spoustu knih. Výkon na to, že dříve knihy nečetla vůbec - až na povinnou četbu.
Ale jednoho dne se dívka dočkala malého svitu do stále stejných dnů.
Anička přišla k ní do pokoje s obědem - dušená mrkev s bramborami a malou zeleninovou přílohou.
"Mám pro tebe velice dobrou zprávu," oznámila slvnostně a položila tác s jídlem a pitím před děvče.
"Hm.." zamručela a nepřátelsky se dívala na jídlo.
"No tak Jiřino!" okřikla ji hrubě Anna, což se naučila dobře, když si to pacientka zasloužila, "Nemůžeš nejíst. Jsi vyhublá, máš podváhu a vypadáš děsně! To by jsi přeci nikdy nechtěla!"
"Ale jo. Sem tam jsem chtěla být anorektička" když bylo chvilu ticho, Jiřka vzhlédla a viděla nasupený a nepřístupný Annin obličej. Dívala se velice přísně.
"Dobrá, něco málo sním!" vzdala se hlasitě Jiřka a vzala si plastovou vidličku do ruky.
"Všechno, nebo aspoň půlku," zasyčela Anna a dala si ruce v bok.
Jiřka začala jíst a musela uznat, že to nechutnalo vůbec špatně. Ale nechtěla se cítit dobře, prostě nechtěla. Proto si vsugerovávala, že je to odporné. Sama se nenáviděla za to všecho a neměla právo na to, aby ji něco chutnalo či aby měla radost. Samozřejmě si to nechávala pro sebe.
"Chceš slyšet ty pozitiva?" optala se sestra.
"Jistěže," zalhala dívka a brala si po malinkých dávkách mrkev a s namačkaným bramborem.
"Doktor chce, abych s tebou šla někam do společnosti. Prý, že když budeme ve městě jen tak hodinku, že ti to neuškodí. Však už jsi tu skoro druhý měsíc. zasloužíš si trochu žít."
Teď se dívka, ale dobré náladě udržet nedokázala.
"Cože?! No to je úžasné!!!" jen co mohla, poskakovala v sedě a velmi svižně házela rukama do vzduchu. Tác se s dunivým zvukem dopadl na linoleum. Jiřka ztichla a nejistě se ušklíbla.
"Doufám, že jsi to nehrála, aby jsi to nemusela jíst," začala se po napjaté chvíli smát Anna.

citace :

"No tak Jiřino!" okřikla ji hrubě Anna, což se naučila dobře, když si to pacientka zasloužila, "Nemůžeš nejíst. Jsi vyhublá, máš podváhu a vypadáš děsně! To by jsi přeci nikdy nechtěla!"
"Ale jo. Sem tam jsem chtěla být anorektička" když bylo chvilu ticho, Jiřka vzhlédla a viděla nasupený a nepřístupný Annin obličej. Dívala se velice přísně.

tohle mě pobavilo i přes to jak je to smutné, sem tamjse chtěla být anorektička *LOL* velmi pěkný příběh, ale strašně smutný, se mi u toho až chtělo brečet

Děkuji, jsem ráda, že se ti to líbí a tolik na tebe působí

Tak sem to Leii celý přelouskala, abys neřekla, že na tebe kašlu (což neni vůbec pravda!!!) je to moc hezky napsaný, hezký myšlenky, akorát je to na muj vkus moc smutný

suhlasim s myskou ja väčšinou velmi nečitam take smutne pribehy lebo často skorej potrebujem zlepšiť naladu ale napisane je to velmi pekne

V pořádku. Čtěte když budete mít chuť a když ne, tak se nic neděje Já to pro vás budu stále psát a vždy pro vás tento příběh bude.
Nebojte, ono se i mezi těmi šedivými mraky vyjasní

to je dobře,, doufám že to dobře dopadne... ale zase je to něco jiného mezi teen storiemi....

Tak to sem ráda, že přijde i něco veselejšího